Jako cikáni aneb Atlas Craft tým na cestách

Pro většinu účastníků jsou laufy na běžkách součástí dovolené a odpočinku. Dlouhou jízdu do zahraničí, balení a vybalování bereme jako vzrušující zážitek, protože to k tomu tak nějak patří. Trochu jinak celé dění okolo závodů berou ti, kteří se lyžováním živí. Je to práce jako každá jiná, alespoň v tom smyslu, že se musí dělat pořádně a poctivě. Ale jejich "kancl" někdý bývý ráj na zemi:

Ale teď už k tomu, co poslal Adélka Boudíková z Atlas Craft teamu:
Ve čtvrtek 28. ledna jsme odjeli do Val di Fiemme na slavnou Marcialongu. Konečně jsme jeli velkým autem a nemuseli řešit, jestli nemám moc velkou tašku s oblečením a hrozit se, kolik jsem zase sbalila jídla. Protože to si vůbec nedovedete představit, co toho člověk za 10 dní vlastně sežere. Večer jsme přijeli do Pery blízko Pozza di Fassa a zjistili, že dům, který máme zadaný v GPS, by měl stát uprostřed velkého parkoviště, kde samozřejmě nestál. Naštěstí jsme ho nakonec našli asi o 1km dál. Bylo nás šest a moc nás potěšil velký apartmán s dvěma koupelnami a především s dvěma WC, u kterých bývá zejména v den závodu velká tlačenka. Druhý den jsme odjížděli na start, abychom si tréninkově projeli 20 km mírného stoupání. Zjistila jsem, že mám obě rukavice levé. Asi jsem chtěla ostatním nenápadně naznačit, že moje manuální schopnost není na vysoké úrovni. Ale spíš pochybovali o mé intelektuální. Bylo krásně, a tak jsme si soupažový trénink prodloužili na 2,5 hodiny.

Taková krása, až jsou z toho celí nakřivo :-)

Když jsme přijeli na lyžích k našemu domu, tak jsme potkali 4 kluky ze Silvini Madshus týmu a zapovídali se. Jak jsme tam stáli, tak jsem zjistila, že jsem celý trénink objela s jednou hůlkou na bruslení a s jednou na soupaž. Rozdíl činil 4cm. Hole jsem se snažila schovávat, aby si toho ostatní nevšimli. Nakonec mi to nedalo a všem jsem se přiznala. To, že jsem si vzala každou hůl jinou, by ještě šlo, ale že jsem si toho za celý trénink nevšimla? Bez komentáře.

Nedělní vstávání v 6 hodin nám moc dobře nedělalo. Závod také nebyl jednoduchý. Snažila jsem se držet ve vedoucí skupince 10 holek, ale se třemi jsem odpadla. Ty chtěly za každou cenu první ženy sjet a tempo se mi nelíbilo. Nedovedla jsem si představit, že bych to vydržela ještě 55km, tak jsem holky nechala odjet. Jenže další skupinka jela až 4 minuty za mnou, tak jsem jela asi 20km sama a nechala se dojet. Jindy bych neměla radost, že mě holky dojedou, ale teď jsem byla moc spokojená. S Aurelií Dabudyk jsem potom strávila zbytek závodu. V krátkých stoupáních jsem jí ujížděla, tak jsem si věřila na závěrečné stoupání - Cascattu. Jenže občerstvovači nestíhali, a tak jsem nedostala včas kolu, která mě na závěr nakopne. Ve stoupání se bořily hole a Aurelie si dovolila víc bruslařských temp v zatáčkách než já. Měla jsem strach, aby mě na posledních 2km ze 70 někdo nediskvalifikoval. Nakonec jsem byla spokojená s 11. místem. Po závodech jsme se sbalili a hurá do německého Oberammergau, kde jsme se zase vybalili. Přes noc se počasí ale pěkně činilo, vítr a déšť zlikvidoval poslední zbytky sněhu a organizátoři König Ludwig lauf zrušili. Opět jsme sbalili, ale rozhodli jsme se ještě jednu noc přečkat a počkat na rozhodnutí Ski Classics. Dobře jsme udělali, protože druhý den byl závod přeložen do rakouského Seefeldu, asi 60km od Oberammergau. Tak jsme sháněli ubytko tam a brzy sehnali. Už jsme byli sbalení, když nám paní domácí při placení oznámila, že sice jsme u nich bydleli 2 noci, ale měli jsme objednané bydlení na týden, takže musíme zaplatit nocí pět. Spadla nám brada a zase jsme začli vybalovat a na trénink do Seefeldu jsme dojížděli. Hrozně jsme nadávali, že se mají jet 2 kola v tak těžkém profilu, místo König Ludwig laufu po rovině. Když jsme se vrátili z tréninku, tak na webu Ski Classics byla změna, místo dvou kol se pojedou tři, takže 65km. Tak nám za den spadla brada podruhé. Nadávali jsme takovým způsobem, že si majitelé domu snad mysleli, že to patří jim. Druhý den totiž paní domácí přišla a započítala nám pouze 4 noci a ať se nezlobíme. Tak jsme zase balili a v Seefeldu vybalovali. Abychom v balení měli nějaký bonus navíc, tak jsme se museli vystěhovat v neděli ráno před startem, který byl v 8:00. Takže jsem den před závodem místo odpočinku balila a uklízela.

Ze závodu jsme měli velký respekt, ale Jirka se nenechal rozhodit a rozhodl se jet soupaží. Já byla také rozhodnuta - soupaž určitě ne! Postupně týmoví členové odpadávali. Karolína Bícová při prohlídce trati radši odjela na jiné závody do Francie a Pavel Ondrášek si hnul se zády, tak se také odhlásil. Aby toho nebylo málo, tak Jirkovi u snídaně luplo za krkem a přesně věděl z předchozích zkušeností, o co jde. Věděl, že je to v háji. Ale do závodu přece jen nastoupil. Hodně závodníků a diváků se podivovalo Jirkovu zvláštnímu rozcvičování před startem, kdy si vleže na sněhu dával nohy za hlavu.

Pro mě závod nakonec nebyl tak hrozný, jak jsem se obávala. Měla jsem neuvěřitelnou mázu. Od 2. kola se mi dělaly na klistru takové bakule, že jsem místy vyrývala novou stopu. Na každém kopci jsem musela drhnout lyží o lyži, abych to sundala. Dojížděla jsem metr po metru Švýcarku, ale drhnutím zůstávala ztráta stejná. Naštěstí jí v posledním kole došlo, takže jsem ji nakonec předjela a ještě další ruplou Slovinku. Neuvěřitelné na máze bylo to, že jsem přijela do cíle a klistr byl úplně v pořádku, jako čerstvě namazaný, nikde nebyl namrzlý. Marně jsem servismanovi v cíli vysvětlovala, že jsem měla bakule. Vůbec mi nevěřil. Jirka závod i přes zaseklý krk objel skvěle, aspoň se nemohl otáčet, jestli ho někdo dojíždí. Dokonce v průjezdu do druhého kola si najel do čela pelotonu, aby měl jednodušší občerstvování. Jenže naši občerstvovači tam nebyli, neviděli ho v pelotonu, tak šli nahlásit servismanovi, že Jirka zabalil.
Když to celé shrnu, tak jsme za těch 10 dní 5x balili a 5x vybalovali. Připadali jsme si jako cikáni na cestách, akorát s tím rozdílem, že cikáni by nic nebalili a nevybalovali jako my - blbci.