Jak jsme místo dovolené rubali na Tauplitzalmu

Od Adélky Boudíkové:

Kamkoliv jedeme, tam se děje něco nenormálního. Začínám mít pocit, že ty průsery prostě přitahuju.

Minulý týden, když jsme pobývali během Biegu Piastow ve smrduté Varšavjance, tak mi přišel email, že jsem vyhrála týdenní zájezd ve čtyřhvězdičkovém lázeňském hotelu v Rakousku pro dvě osoby. Asi se ten nahoře smiloval, když viděl, v čem momentálně přebýváme. Každopádně jsem něco vyhrála! A bez potu!! Když jsem byla malá, tak jsem se účastnila různých soutěží v dětských časopisech a jediné, co jsem za ty roky vyhrála, bylo tričko, které jsem si mohla vybarvit fixkama a po vyprání jsem mohla malovat znovu. Je to asi 5 let, co jsem nadávala, že si musím koupit Euroloppet pas za těžké peníze, abych se mohla zúčastnit Mistrovství Evropy v dálkových bězích. Již jsem za tento pas dostala Fischer lyže, startovné na jeden závod a teď zájezd. Takže už se nezlobím. 

Protože v Novém Městě to s lyžováním už nevypadalo úplně růžově, tak jsme se s Jirkou rozhodli využít poukázku okamžitě. Měli jsme mít po dlouhé době víkend bez závodů, tak jsme to pojali jako dovolenou, s tím, že tam budeme lehce trénovat. Před odjezdem jsem listovala termínovkou a zjistila, že se jede Tauplitzmaraton, který se koná asi 25km od Bad Aussee, kde jsme měli bydlet. Jenže Jirka nemá s Tauplitzalmem dobrou zkušenost, protože se tam kdysi na vysokohorské přípravě před juniorským mistrovstvím světa strhnul jako kocour a pak se z toho několik měsíců vzpamatovával. Také na toto místo nemám moc dobré vzpomínky, protože dva roky zpět, kdy se konal první ročník Tauplitzmaratonu, jsem se rozhodla jet na mokrém jarním sněhu soupaží a na těžké trati a ve vyšší nadmořské výšce to bylo nad mé síly. Po prvním kole mi bylo jasné, že to nemám šanci objet 3x, tak jsem závod zabalila. Takže pro jistotu, aby nás to nelákalo startovat, tak nechal Jirka parafíny a prášky doma. Jenže... Když jsme přijížděli do Bad Aussee, tak se na loukách krčily poslední zbytečky sněhu a pomalu jsme začli plánovat, jak budeme dojíždět na Tauplitzalm na tréninky. Ale když už tam jedeš, tak je divné nezávodit. To už by si pořadatelé opravdu mysleli, že jsem bačkora. Provedli jsme tedy revizi našich zásob a zjistili, že máme zbytek HF a urychlovač na teplé podmínky a že nahoře je prašan. Paráda. Žehlička zůstala doma, ale naštěstí byla v lyžárně hotelu erární. Jirkův táta, který nám dělá servismana, se po telefonu neustále vyptával, jaký tam je sníh a jaká bude předpověď. Je zvyklý jezdit s plným kufrem prášků, tak jsme mu marně vysvětlovali, že máme jen jednu možnost, co na lyže dát a nic jiného nevymyslíme. 

V sobotu byl v plánu 15km závod volnou technikou a v neděli se mělo startovat Gundersenovou metodou na 30km klasicky. Hlavní pořadatel Ivoš Vojta uspořádal závody na počest Standy Řezáče, takže se Standy ptal, kolik kol chce v neděli jet, ať si řekne, na kolik je zvyklý. Jelikož má Standa radši delší závody nad 60km a minulý týden jel Vasův běh, tak jsem se zhrozila, co z něj vypadne. Standa říkal, že tři kola, tak se mi ulevilo. Jirka ale oponoval, ať dá jen dvě, že mě aspoň nebude muset mazat a že to zvládnu soupaží. Nakonec se asi nade mnou smilovali a dali jen kola dvě, takže celkem 26km. Pořadatelé totiž pořád o mě mluvili jako o „Té, co to dva roky zpět zabalila“, tak měli asi strach, aby se to neopakovalo. Ještě jsme před startem prohodili s Ivošem pár slov. Říkal, že sleduje SkiClassics a potom se otočil na mě se slovy: „A to ty v těch závodech nemůžeš jet rychleji?“ To mě vlastně nikdy nenapadlo? Proč já vlastně nejedu rychleji?

Na závodě bruslením nás čekala 4 kola v těžkém profilu, kde Jirka závodil na naší skvělé máze spíš ve sjezdu než do kopce, a nakonec mu Standa ujel v posledním klesání do cíle. Já jsem si jela celkem na pohodu, protože jsme byly na startu jen dvě ženy a druhou jsem předjela o celé kolo. Jenže to jsem nevěděla, co se bude dít. V cíli nám totiž oznámili, že druhý den se jede Gundersenem, ale v opačném pořadí. Nejpomalejší závodník bude startovat jako první a nejrychlejší (Standa) ho bude se ztrátou asi 30min z posledního místa nahánět. Já měla dojíždět Kamču se ztrátou 25min. Když Ivoš něco říká, tak máte pocit, že si dělá legraci, ale myslí to smrtelně vážně. Jakmile jsme pochopili, že to není sranda ale fakt, tak jsme se museli ještě víc smát. Představa, že váš soupeř bude mít třetinu závodu za sebou, vy v tom okamžiku odstartujete a máte ho ještě předjet, byla hodně vtipná. Vlastně rychlí závodníci jsou penalizovaní za to, že jsou moc rychlí a protože těch rychlých tam bylo málo, tak bylo potřeba jim vytvořit fiktivní soupeře. Na druhou stranu jsem chápala pořadatele, že chce udělat závod zajímavější. Chtěl, aby amatérští lyžaři viděli, jakou rychlostí Standa jezdí, až je bude předjíždět. Standa ale začal mít obavy, aby stihl prvního závodníka dojet, tak navrhl, že by se mělo j et osm kol. Při té představě se mi udělalo dost zle, protože Ivoš na Standu většinou dá, ale naštěstí dělal, že ho neslyší. Přesto se prý večer strhla velká hádka, kdy hobíci zaútočili na Ivoše, že Standa si sem přijel zajet lehký závod jako přípravu před Birkebeinerem a místo toho bude rubat jak o život, aby všechny „neprofíky“ předjel. Ivoš ale neslevil. Myslím, že jestli se Standovi Birken nepovede, tak tito lyžaři navštíví Ivošův hotel z jiných důvodů, než aby si tam zalyžovali.

V neděli jsme přišli na tratě 45min před startem a nikdo nikde. Už jsme mysleli, že závod byl zrušen, ale brzy se tam začali mravenečci hemžit, postavili stany, rozdali čísla a opravdu v 10hod odstartovali 1. závodnici Kamču Krausovou. Ještě jsem měla krásných 25min na rozcvičování a 10min před startem mi bylo oznámeno, že do ženské kategorie byl zařazen i junior, který startuje 5min přede mnou a kterého musím také předjet. Všechno mi to přišlo tak vtipné, že jsem se ještě na 5.km smála. Úsměv mě pomalu přecházel, když jsem nemohla za prvních 10km nikoho dojet. Přišlo mi, že mi to soupaží docela ubíhá, ale nikdo nikde. Nakonec jsem ale dojela na konci prvního kola Kamču a za ní kousek i juniora, takže jsem měla už klídek a mohla sledovat ve smyčkách, jak se pohybuje na trati Standa a Jirka a kolik mají ještě skalpů před sebou. Nakonec vše dopadlo, jak mělo (Standa 1., Jirka 2.), a všichni byli spokojení. Až teda na Vítka Pospíšila, který doplatil na unikátní start Gundersenem. Měl být v celkovém hodnocení třetí, ale protože má lepší bruslení než klasiku, tak svou ztrátu ze soboty v neděli nedojel. V součtu obou závodů dal sice 27min třetímu vyhlášenému závodníkovi Martinovi Minářovi, ale celkově skončil až na devátém místě. A to mi Vítek, chudák, říkal po prvním závodě, že se mu tady minule strašně líbilo a že přijel sám, protože ostatní kamarádi dali přednost Karlově běhu.

Opečenými brambory s výbornou domácí masovou roládou a pivem zacpal Ivoš definitivně všem závodníkům pusy. Skvěle zorganizovaným závodem, úžasným pohoštěním a také přímým přenosem z biatlonového MS na plátně se opět ukázal v tom nejlepším světle a všichni slíbili, že zase další rok přijedou.