CRAFT tým Jablonec na Horské výzvě + exklusivní rozhovor s Maruškou Jiřičkovou

Jaká byla Horská výzva číslo 5 v podání Marušky Jiřičkové a Jardy Jisla? Přečtěte si jejich zápisky:

Tak, 1000 mil už je minulostí, pravda splněný cíl hřeje pořád u srdce, ale je potřeba se soustředit na další závod série Rock Point Horské výzvy v Krkonoších.

Tentokrát jsme s Maruškou byli pod tlakem už v přípravě ....a jasně, ten tlak jsme si  na sebe vytvářeli sami. Předchozí závod ukázal, že naše místo je na stupních vítězů, ale je potřeba se dobře připravit. Oba dva jsme doma měli plánky trasy, nastudované převýšení – přípravu jsme nechtěli podcenit ani jeden. Ale jak jsme zjistili, je dost věcí, které je potřeba vyzkoušet a zvážit.

První cesta v rámci přípravy mířila na Sněžku, na vrcholu jsme byli v půl osmé večer a vyzkoušeli náročný seběh pod lanovkou do Pece, jak se později ukáže, tak zbytečně - přes Sněžku KRNAP závod nepustil. Seběh byl hodně těžký a přišla na řadu otázka použití holí. V Krušných horách jsme viděli spoustu dvojic, že je používají.  Hůlky ušetří velké množství síly do kopce a pomohou i v seběhu, ovšem výběr těch správných mi zabral minimálně týden. Je spousta variant, zvážit výhody a nedostatky, nakonec jsem na první místo dal co nejnižší váhu.  Do závodu jsme si je nakonec ale nevzali a pak litovali :-) .

Jarda, zdá se, chce vše vidět růžově hned od startu.

Závod tentokrát začal dost zostra a na úvod přišel prudký výběh lesem cca 2 km, kde se ukázalo, že hole jsme měli mít, pozdější vítězové v čele se Zuzkou Kocůmovou si s nimi dost pomohli. Drželi jsme se na dohled této dvojici a na vrcholu úvodního stoupání jsme přitlačili a odtrhli se od dalších mixových dvojiček. V průběhu závodu jsme stále drželi kolem desátého místa v celkovém pořadí, Přišel hodně náročný seběh do Špindlerova Mlýnu s krásným výhledem do rokle Dlouhého dolu, kde jsem Marušku chválil, že v seběhu zrychluje načež mi odpověděla, že se to teprve učí :-).
Ze Špindlu nás čekal výběh obávaných Kozích hřbetů, slunce udělalo z téhle části závodu peklo, ale ukázalo se, že příprava na  černé sjezdovce udělala své a když jsme míjeli některé mužské soupeře vypadali jako hadrové panenky a neměli morál se nás zachytit.Hodně těžké bylo se nahoře rozeběhnout, nohy byly jako kámen a bedra, která jsme si chtěli zpevnit tejpy, ale před startem na to nevzpoměli, bolela jako čert.
Už jsme před sebou viděli střechu Luční boudy a ta byla jak magnet, věděli jsme , že tam je občerstvovačka. Na Luční jsme se dověděli, že do cíle to je už jenom 7 km a dostavil se zase ten pocit - medaile je na dosah. Dlouhý seběh z velké části po asfaltu, už je pro mě jen pohoda, Maruška tentokrát trpí, ale běží jako vždy stále – vidina toho opojného pocitu v cíly ji nutí ignorovat velkou bolest nohou. Některé mužské dvojice se ještě těsně před cílem ženou před nás, ale to už nás nezajímá – splnili jsme cíl a zvládli jsme i tlak po úspěšných Krušných horách.
Překvapilo mě, že některé dvojice nedobíhají do cíle společně – ignorují smysl tohohle měření sil a to je spolupráce, získání společných zážitků, radosti, bolesti …

Gratulujeme!

Porážka od bývalé reprezentantky v běhu na lyžích Zuzky Kocumové není žádná ostuda.

Po takto zvládnutém závodě se objevují nové výzvy. Jak říkala Maruška u celkového vyhlášení seriálu Horské výzvy: “Tu skleněnou věc chci a příští rok si pro ni doběhneme„ … poháry pro celkové vítěze a nejlépe na distanci 66 kilometrů.
Pocity po závodě jsou opojné, mimo radosti z běhu  a krásy přírody nic neexistuje …. najednou je člověk smutný, že příští víkend ten závod není znovu a v kalendáři hledá podobnou akci. Vzniká tu určitě krásná závislost.
Závodů se objevuje dostatek a mezi nimi opět vyčnívá Horská výzva, ale tentokrát je to 24-hodinovka z Koutů nad Desnou na Dlouhé stráně – nádherná příroda a brutální kopec ...uvidíme.

A ještě přidáváme rozhovor s Maruškou Jiřičkovou o tom, jak jednoduše začít s dlouhými běhy. Zpovídal Jarda Jisl:

Jarda: Pohodlně se usaď a ať to k něčemu vypadá :-D

J: Maruško, vím, že jsi začala běhat před 11 lety, co tě k tomu vedlo a jak vypadal tvůj start do běžeckého světa?
Maruška: I když pocházím ze sportovní rodiny, nikdy jsem se nevěnovala žádnému sportovnímu odvětví naplno. Byla jsem ten typ „od všeho trochu, ale nic pořádně“.  Život na ruby celé rodiny obrátila máminčina těžká nehoda na kole. Já jsem hledala ventil, jak překonat bolest, že máma už nebude nikdy jako dřív a našlo ho právě v běhání. Začínala jsem indiánským během ve  sešjmadaných teniskách a vytahaném tričku, domů se vracela rozlámaná a sotva popadající dech, ale od samého začátku mi právě tenhle pocit dělal dobře. Postupně jsem z běhu vytěsnila chůzi, prodlužovala čas, začala číst články o běhání i o výživě. Uvědomila jsem si, že z běhu se stala závislost :-).

J:Co tě přimělo běžet první závody?
M: Běhání je pro mě od samého začátku hlavně prostředek, jak si vyčistit hlavu a posílit tělo i ducha. Občas si do mě někdo rýpl, jestli mě pořád baví honit srnky po lese a proč si nezkusím taky nějaký závod. Ta myšlenka ve mně asi trochu zahnízdila, protože jsem začala přemýšlet o tom, jak na tom jsem v porovnání s ostatními běžci. Pak jsem v novinách četla o závodech v běhu přes tanvaldský Špičák, ukecala pár kamarádů, abych v tom nebyla sama a šla do toho. Atmosféra byla úžasná.

Maruška je na "bedně" jako doma.

J: Jak se změnil tvůj pohled na samotné běhání po prvních závodech?
M: Zjistila jsem, že pokud má člověk alespoň trochu soutěživého ducha, závody ho posunou jaksi do dalšího „levelu“. Atmosférou, kterou závody přinášejí, a vším tím šrumcem okolo jsem dostala úplně nový náboj. Ochutnala jsem blažený pocit stát na bedně a „chytla slinu“ :-).

J: Kolik času v současné době věnuješ běhu?
M: Čím dál víc. Když porovnám své začátky, kdy jsem běhala dvakrát týdně dvacet minut, tak dnes už jsem na trase pětkrát i šestkrát do týdne - pokud mám čas. Od toho se vše odvíjí, protože musím skloubit pracovní povinnosti i ty rodinné. Stává se, že někdy se k běhání nedostanu celý týden, ale popravdě mě občas přemůže i obyčejná lenost, kdy si raději zalezu do postele s pěknou knížkou.

J: Jak velká změna pro tebe byla, když jsi zkusila dlouhý běh?
M: To, že jsem si zkusila dlouhý běh, vděčím především Jardovi Jislovi, který mi nabídl účast na Horské výzvě dva dny před startem a rozhodnutí, zda to zkusím, muselo padnout během pár minut.  Byl to ten moment, když jsem zrovna rychleji mluvila, než přemýšlela a teprve později jsem uvažovala, zda na to mám, jestli to vůbec uběhnu. Uvažovala jsem, co všechno se může na trase stát a v neposlední řadě jsem to nechtěla Jardovi pokazit. Strategie hodit do vody a nechat plavat se ukázala jako dobrý nápad, Horská výzva dopadla skvěle, já objevila krásu dálkových běhů a našla se v nich.

J: Popiš mi trošku pocity, které zažíváš na startu, při závodě a po proběhnutí cílem?
M: Nevím, jestli ty pocity se vůbec dají „hodit“ na papír. Já jsem obrovská trémistka, mísí se ve mně obrovská natěšenost, která se záhy mění v obavy, zda to zvládnu a jak to zvládnu. Největší nápor adrenalinu cítím pár minut před startem, kde už všichni závodníci stojí na čáře. V průběhu závodu se snažím udržet takové tempo, aby se mi běželo dobře, ne vždy se to ale povede. V náročných výstupech, které jsme absolvovali s Jardou na Horské výzvě v Krkonoších, jsem se uvařila na prvním kopci a zbytek trasy se dost trápila. To byly momenty, kdy jsem si říkala, co tam proboha vlastně dělám :-). O to větší je pak radost v cíli, kde i přes bolest a únavu urveš místo na bedně a bereš to jako další krůček k tomu, zkusit zase něco náročnějšího.

J: Vytvořila už sis nějaký sen spojený s během nebo se závoděním?
M: Jsem naprosto unesená skyrunningem. Jak nádherné je spojení běhu po vrcholcích hor, kde běžec musí mít téměř dilema, zda závodit, nebo se kochat nádherou horské scenérie. V Čechách bohužel pro takový typ závodu nemáme podmínky, ale bylo by krásné zkusit si například Marathon du Mont Blanc. Pro mě je to ale zatím opravdu hodně vzdálený a odvážný sen.

J: Jak vnímáš lidi, které potkáváš na závodech, co jsou podle tebe zač?
M: Hrozně pozitivně.  I kvůli těmto lidem se mi líbí atmosféra závodů, protože je tam banda nadšenců, které baví stejná věc. Na trati jsou sice všichni soupeři, ale v cíli si podávají ruce a baví se spolu, i když se vidí poprvé v životě. Běžné problémy si nechávají doma a na závodech řeší trať, vybavení, výkony, dojmy…

J: Co vybavení, jak holka řeší věci jako je funkčnost a kvalita věcí na běh?
M: Když pominu kvalitní boty, které jsou základ, tak myslím, že každý bez rozdílu pohlaví mi dá za pravdu, že jakmile na sebe jednou navlékne funkční tričko, už se jen těžko bude vracet k tomu bavlněnému. Vývoj materiálů jde hodně dopředu, rychlost ti sice nezvýší, ale pohodlí při sportu stoprocentně. Je znát, že hodně lidí (včetně mně :-)), řeší i vzhled běžeckého oblečení. Já jsem například vyzkoušela běžeckou sukýnku a jsem z ní nadšená. Nejen že se v ní dobře běhá, ale i prostě hezky vypadá.

J: Jak se díváš na vznikající běžecké kluby, neměla bys chuť se vrhnout i tímto směrem a ukázat ženám, že účastnit se závodů je zábava a ne nelítostný boj, jak to některé vnímají?
M: Běh prožívá v poslední době obrovský boom. Běhají snad úplně všichni a já doufám, že tenhle trend vydrží co možná nejdéle. Běžeckým klubům (a těm dámským obzvlášť) hrozně fandím nejen kvůli samotnému běhání, ale vidím to jako způsob, jak poznat nové lidi a odpočinout si od běžných povinností. Zkušenosti ze závodů teprve sbírám, ale zatím mohu říct, že nelítostné boje (alespoň mezi ženami :-)) se na závodech rozhodně nekonají :-).

J: Jaké závody máš ještě letos v plánu a co na příští rok?
M: Letos se těším na účast prvního ročníku běžecké Jizerské 50, nebo třeba Janovské 11 a 19.  Ale jako velkou výzvu vidím 24 hodinovku v Jeseníkách, kterou zvažujeme s Jardou Jislem. Bude se konat 1. listopadu a to bude opravdová zkouška jak fyzičky tak možná ještě více pevné vůle. Na příští rok bych ráda pokračovala v seriálu Horské výzvy na trati long.