úterý 26. července 2016

Jizerský Ultratrail by Maru

JUT je závod, na který jsem si brousila zuby už vloni, ale absolvovat se mi ho podařilo až letos. Třetí ročník sliboval to nejlepší ze dvou předchozích variant a přestože nemůžu porovnávat, troufám si říct, že ta trasa nemá chybu.

Zázemí startu i cíle je v Josefově Dole pod sjezdovkou Lucifer. Start je už v 7 hodin ráno, budík mám nařízený na pátou, ale probouzí mě špatný pocit. Otevírám oči a první co mě napadne, že dneska to bude průser. Posnídám ovoce s jogurtem, vařím si hořký čaj do camelbagu a naposled kontroluju výbavu sbalenou předchozího večera. Skáču do auta, času mám po ránu jako vždycky málo.
Když dorážím do Josefáče, už se to tu hemží závodníky. Je pěkná kosa, teploměr ukazuje 8 st., ale zpod mlhy se klube sluníčko. Dozvídám se, že přes Kamenici se brodit nebudeme, protože po uplynulých deštích je tam vody po pás. Trasa je tak na poslední chvíli v tomhle úseku pozměněna na bezpečnější variantu a oběhnutí znamená něco málo kiláčků navíc.
Moje největší předzávodní dilema bylo, zda to běžet s holemi nebo bez a tak se nechám zviklat, že prý to zvládnu bez nich. Začínáme výběhem místní sjezdovky a já najednou pochybuju, že to byl dobrý nápad. Iveta Fořtová mi hned ukazuje záda. Já se snažím zachovat chladnou hlavu a tak jí prostě rychle jdu a nehledím kolem. Na rovině mám Ivetu na dohled a při seběhu ji dotahuju.
Po úvodní sjezdovce následuje výstup na Tanvaldský Špičák a seběh Mariánských schodů. Napadá mě, že jsem tyhle schody šla vždycky jen odspoda nahoru. S Ivet běžíme víceméně spolu, máme se na dohled a já cítím, že na tu bídu ráno, se mi běží fakt skvěle.
Když dobíháme na Jizerku – druhou občerstvovačku, máme v nohách 28 km a je tam zima. Moje prsty na rukách se odbarvily do bílozelena a vůbec je necítím. Jsem na to zvyklá, mám to často. Z Jizerky vybíhám o chvilku dřív než Ivet a to je naposled, co se vidíme. Vůbec nevím, co se děje za mnou a tak se snažím držet dosavadní tempo, …zatím mi to prochází. Na Smědavě mě čeká krásné přivítání, kromě veselých dobrovolníků taky moji rodiče. Jenže není čas, Ivet se objeví každou chvíli a kdoví, jak dlouho mi to tak pěkně poběží. Loučím se a běžím dál. Konečně se začíná oteplovat a na Poledních kamenech už svítí sluníčko.
Frýdlantské cimbuří je nejen nejkrásnější část celé trasy, ale taky jsou tu zhruba 4 km neznačené trati. Organizátoři na to místo upozorňovali – žádný mlíko, orientace pouze podle turistických značek. Hmm, tak to jsem v háji – hledám to mlíko. Vracím se kus zpátky, pořád žádný mlíko. Dobíhá mě parta kluků, evidentně to tam znají a říkají, že je to ten neznačený úsek. Jo táák, nacházím „žlutou“ a běžím dál před klukama, oni za mnou a vyvedu je až na vyhlídku. (ta žlutá tam ale fakt byla ). Až do Hejnic se proto bezpečně zařazuju za ně a užívám si ty technické seběhy.

V Hejnicích už máme téměř 50 km a na nohách je to dost znát. U kostela je občerstvovačka a svatba. Ti svatebčani divně koukali a není to úplně jednoduchý mezi nima prokličkovat, když se hýbou . Tady taky dostávám první echo o tom, že Ivet není vůbec dobře a že to možná zabalí.
Z Hejnic se pouštím do nekonečného stoupání přes Ořešník a Velký Štolpich. Moc mi to nejde a moje myšlenky se stočí k těm palačinkám, co mají na občerstvovačkách. Kolik jich asi museli udělat? Kolik jich na to bylo a kolik času s tím museli strávit? No já bych u toho rozhodně stát nechtěla, to radši běžet ten JUT . Z palačinek mě probere až aplaus na Hřebínku. Koukám co se děje, u stánku všichni přítomní tleskají a volají, že jsem první holka. Fakt? Doplňuju vodu a mastím to dál.
Na Bedřichově mi hodinky ukazují 69 km a dozvídám se, že Ivet odstoupila. Zdravotní problémy jí nedovolily pokračovat. Dokonce je za mnou docela velká díra a tak si konečně dopřávám tu palačinku. Chutná božsky.
Vydávám se vstříc posledním šesti kilometrům směr Královka a Josefáč. Běžím už v klidu, nic mě nehoní. Přemýšlím, jestli se poběží po té asfaltce, ale za Prezidentskou chatou už mě mlíko navádí do lesa a já i na místech, kde to celkem dobře znám zjišťuju, že je tu vlastně krásná lesní pěšina, která mě vede až do cíle.

Cíl – jak ten oblouk najednou vypadá líp, než ráno. Čeká mě strašně milé přivítání, lidi tleskají a naproti mi jde i kamarád Roman Košťák – absolutní vítěz mužské kategorie. Jsem dojatá a přistihuju se, jak zadržuju slzy.

75 km s téměř 3000m převýšením jsem zvládla v čase 8 hodin a 58 minut a doběhla si tak pro první místo v ženské kategorii.

Pořád nevím jak je to s těma palačinkama .

¨

Fotky byly použity s laskavým svolením autora a organizátora v jedné osobě – Zdeňka Bezdíčka. Díky moc.

pátek 10. června 2016

MČR v Ultra Skymaratonu - Lysohorský čtyřlístek

Absolvovala Maruška Jiřičková:
V sobotu 4.6.2016 se v Beskydech odehrálo mistrovství ČR v Ultra Skymaratonu. Závod zařazený do Bohemia Industry Skyrunner® Czech Series 2016 s nelehkými parametry 66km/4000m prověřil nejen fyzickou, ale psychickou formu závodníka.
Z mého pohledu geniálně vymyšlená trať spočívala ve čtyřech výstupech na Lysou horu ze čtyř stran Beskyd, která při pohledu na mapu tvoří čtyřlístek. Moje obavy z toho, že se při křížení trati na Lysé pustím špatným směrem se rychle rozplynuly, protože organizace skutečně fungovala na 100%. Pro takhle dlouhou trať si závod vystačil s jedinou občerstvovačkou na Lysé hoře, která byla k dispozici při každém zdolání lístku.


Do Beskyd jsme vyrazily v pátek odpoledne s partou kamarádek. Sbalily jsme stan, spacáky a jídla asi na týden. Bylo celkem komické zjištění, že když čtyři holky vyrazí na otočku na Moravu, je třeba třikrát přeskládat kufr auta, než se ho podaří zavřít. Ale dobrá nálada panovala celou cestu a moje nervozita neměla moc šancí hlodat.


Závod startoval v sobotu v 7 hodin ráno na Armaturce.To byl dost vražedný čas, protože moje rána jsou i za běžného provozu dost chaotická. Po výstřelu se vybíhalo sjezdovkou na hřebenovku Gruň a po 15 km poprvé zdoláváme Lysou horu. Při seběhu doháním ztrátu ze stoupání, užívám si vítr ve vlasech, slunečné počasí a říkám si, jak je na tom světě krásně. Při zdolávání druhého lístku už z dálky slyším fandění kamarádek, které si Lysou daly jako výlet. Jejich povzbuzování všech závodníků mě nutí k úsměvu, i když nohy štípou jako blázen. Na občerstvovačce rychle doplním camelbag a pouštím se do třetího lístku.


Při seběhu se musím trochu krotit, protože nohy už mi nejdou tak zvednout a zakopávám o kameny. Při stoupání od nádrže Šance na mě dolehla asi největší krize. Nohy neposlouchaly, v rukách jsem neměla sílu ani na udržení holí, natož abych je byla schopna použít. Hlava se mi motala a dolehly na mě tradiční myšlenky o tom, co tam vlastně dělám a jestli by mi nebylo líp na zahradě s knížkou v ruce. Donutím se něco sníst, ale i tak si pořád připadám jako v deliriu. Na tomhle úseku jsem nabrala největší ztrátu. Po nekonečném stoupání jsem se trochu zdržela na občerstvovačce, abych se trochu vzpamatovala a do posledního lístku jsem se pustila s heslem, které uvádí sám pořadatel „čtyřikrát a dost…“.


K mému překvapení mě myšlenka na blížící se cíl probere a v posledním výběhu na Lysou už mám hlavu zase nastavenou na závod. Věděla jsem, že přibližně 300 metrů přede mnou je závodnice v mé kategorii a cítila jsem, že mi ještě zbývají síly poprat se o třetí místo. Do karet mi hrálo to, že posledních deset kilometrů bylo z kopce s posledním krátkým stoupáním na Armaturku. A tak se vzpomínkou na skvělý finiš loňské Šumavské Horské výzvy jsem to pustila. Už nebylo nač šetřit síly a když jsem konečně viděla její růžové tričko, nohy už mi jely na plné obrátky. Tempo jsem udržela a do cíle jsem doběhla s téměř  minutovým náskokem.
Ta bolest přinesla své ovoce. Doběhla jsem si pro 3. místo v kategorii -39 a celkově jako 6. žena v čase 9 hodin a 6 minut.


Velké poděkování patří Verče, Andrejce a Dáše za to, že se o mně tak skvěle staraly a že povzbuzovaly nejen mě, ale i všechny závodníky na trati. Za krásné fotky děkuji šéfovi CZSA Samovi Strakovi a Lukáši Budínskému www.sportovni-fotografie.cz.


pátek 18. března 2016

Jak jsme místo dovolené rubali na Tauplitzalmu

Od Adélky Boudíkové:

Kamkoliv jedeme, tam se děje něco nenormálního. Začínám mít pocit, že ty průsery prostě přitahuju.
Minulý týden, když jsme pobývali během Biegu Piastow ve smrduté Varšavjance, tak mi přišel email, že jsem vyhrála týdenní zájezd ve čtyřhvězdičkovém lázeňském hotelu v Rakousku pro dvě osoby. Asi se ten nahoře smiloval, když viděl, v čem momentálně přebýváme. Každopádně jsem něco vyhrála! A bez potu!! Když jsem byla malá, tak jsem se účastnila různých soutěží v dětských časopisech a jediné, co jsem za ty roky vyhrála, bylo tričko, které jsem si mohla vybarvit fixkama a po vyprání jsem mohla malovat znovu. Je to asi 5 let, co jsem nadávala, že si musím koupit Euroloppet pas za těžké peníze, abych se mohla zúčastnit Mistrovství Evropy v dálkových bězích. Již jsem za tento pas dostala Fischer lyže, startovné na jeden závod a teď zájezd. Takže už se nezlobím. 

Protože v Novém Městě to s lyžováním už nevypadalo úplně růžově, tak jsme se s Jirkou rozhodli využít poukázku okamžitě. Měli jsme mít po dlouhé době víkend bez závodů, tak jsme to pojali jako dovolenou, s tím, že tam budeme lehce trénovat. Před odjezdem jsem listovala termínovkou a zjistila, že se jede Tauplitzmaraton, který se koná asi 25km od Bad Aussee, kde jsme měli bydlet. Jenže Jirka nemá s Tauplitzalmem dobrou zkušenost, protože se tam kdysi na vysokohorské přípravě před juniorským mistrovstvím světa strhnul jako kocour a pak se z toho několik měsíců vzpamatovával. Také na toto místo nemám moc dobré vzpomínky, protože dva roky zpět, kdy se konal první ročník Tauplitzmaratonu, jsem se rozhodla jet na mokrém jarním sněhu soupaží a na těžké trati a ve vyšší nadmořské výšce to bylo nad mé síly. Po prvním kole mi bylo jasné, že to nemám šanci objet 3x, tak jsem závod zabalila. Takže pro jistotu, aby nás to nelákalo startovat, tak nechal Jirka parafíny a prášky doma. Jenže... Když jsme přijížděli do Bad Aussee, tak se na loukách krčily poslední zbytečky sněhu a pomalu jsme začli plánovat, jak budeme dojíždět na Tauplitzalm na tréninky. Ale když už tam jedeš, tak je divné nezávodit. To už by si pořadatelé opravdu mysleli, že jsem bačkora. Provedli jsme tedy revizi našich zásob a zjistili, že máme zbytek HF a urychlovač na teplé podmínky a že nahoře je prašan. Paráda. Žehlička zůstala doma, ale naštěstí byla v lyžárně hotelu erární. Jirkův táta, který nám dělá servismana, se po telefonu neustále vyptával, jaký tam je sníh a jaká bude předpověď. Je zvyklý jezdit s plným kufrem prášků, tak jsme mu marně vysvětlovali, že máme jen jednu možnost, co na lyže dát a nic jiného nevymyslíme. 

V sobotu byl v plánu 15km závod volnou technikou a v neděli se mělo startovat Gundersenovou metodou na 30km klasicky. Hlavní pořadatel Ivoš Vojta uspořádal závody na počest Standy Řezáče, takže se Standy ptal, kolik kol chce v neděli jet, ať si řekne, na kolik je zvyklý. Jelikož má Standa radši delší závody nad 60km a minulý týden jel Vasův běh, tak jsem se zhrozila, co z něj vypadne. Standa říkal, že tři kola, tak se mi ulevilo. Jirka ale oponoval, ať dá jen dvě, že mě aspoň nebude muset mazat a že to zvládnu soupaží. Nakonec se asi nade mnou smilovali a dali jen kola dvě, takže celkem 26km. Pořadatelé totiž pořád o mě mluvili jako o „Té, co to dva roky zpět zabalila“, tak měli asi strach, aby se to neopakovalo. Ještě jsme před startem prohodili s Ivošem pár slov. Říkal, že sleduje SkiClassics a potom se otočil na mě se slovy: „A to ty v těch závodech nemůžeš jet rychleji?“ To mě vlastně nikdy nenapadlo? Proč já vlastně nejedu rychleji?

Na závodě bruslením nás čekala 4 kola v těžkém profilu, kde Jirka závodil na naší skvělé máze spíš ve sjezdu než do kopce, a nakonec mu Standa ujel v posledním klesání do cíle. Já jsem si jela celkem na pohodu, protože jsme byly na startu jen dvě ženy a druhou jsem předjela o celé kolo. Jenže to jsem nevěděla, co se bude dít. V cíli nám totiž oznámili, že druhý den se jede Gundersenem, ale v opačném pořadí. Nejpomalejší závodník bude startovat jako první a nejrychlejší (Standa) ho bude se ztrátou asi 30min z posledního místa nahánět. Já měla dojíždět Kamču se ztrátou 25min. Když Ivoš něco říká, tak máte pocit, že si dělá legraci, ale myslí to smrtelně vážně. Jakmile jsme pochopili, že to není sranda ale fakt, tak jsme se museli ještě víc smát. Představa, že váš soupeř bude mít třetinu závodu za sebou, vy v tom okamžiku odstartujete a máte ho ještě předjet, byla hodně vtipná. Vlastně rychlí závodníci jsou penalizovaní za to, že jsou moc rychlí a protože těch rychlých tam bylo málo, tak bylo potřeba jim vytvořit fiktivní soupeře. Na druhou stranu jsem chápala pořadatele, že chce udělat závod zajímavější. Chtěl, aby amatérští lyžaři viděli, jakou rychlostí Standa jezdí, až je bude předjíždět. Standa ale začal mít obavy, aby stihl prvního závodníka dojet, tak navrhl, že by se mělo j et osm kol. Při té představě se mi udělalo dost zle, protože Ivoš na Standu většinou dá, ale naštěstí dělal, že ho neslyší. Přesto se prý večer strhla velká hádka, kdy hobíci zaútočili na Ivoše, že Standa si sem přijel zajet lehký závod jako přípravu před Birkebeinerem a místo toho bude rubat jak o život, aby všechny „neprofíky“ předjel. Ivoš ale neslevil. Myslím, že jestli se Standovi Birken nepovede, tak tito lyžaři navštíví Ivošův hotel z jiných důvodů, než aby si tam zalyžovali.

V neděli jsme přišli na tratě 45min před startem a nikdo nikde. Už jsme mysleli, že závod byl zrušen, ale brzy se tam začali mravenečci hemžit, postavili stany, rozdali čísla a opravdu v 10hod odstartovali 1. závodnici Kamču Krausovou. Ještě jsem měla krásných 25min na rozcvičování a 10min před startem mi bylo oznámeno, že do ženské kategorie byl zařazen i junior, který startuje 5min přede mnou a kterého musím také předjet. Všechno mi to přišlo tak vtipné, že jsem se ještě na 5.km smála. Úsměv mě pomalu přecházel, když jsem nemohla za prvních 10km nikoho dojet. Přišlo mi, že mi to soupaží docela ubíhá, ale nikdo nikde. Nakonec jsem ale dojela na konci prvního kola Kamču a za ní kousek i juniora, takže jsem měla už klídek a mohla sledovat ve smyčkách, jak se pohybuje na trati Standa a Jirka a kolik mají ještě skalpů před sebou. Nakonec vše dopadlo, jak mělo (Standa 1., Jirka 2.), a všichni byli spokojení. Až teda na Vítka Pospíšila, který doplatil na unikátní start Gundersenem. Měl být v celkovém hodnocení třetí, ale protože má lepší bruslení než klasiku, tak svou ztrátu ze soboty v neděli nedojel. V součtu obou závodů dal sice 27min třetímu vyhlášenému závodníkovi Martinovi Minářovi, ale celkově skončil až na devátém místě. A to mi Vítek, chudák, říkal po prvním závodě, že se mu tady minule strašně líbilo a že přijel sám, protože ostatní kamarádi dali přednost Karlově běhu.


Opečenými brambory s výbornou domácí masovou roládou a pivem zacpal Ivoš definitivně všem závodníkům pusy. Skvěle zorganizovaným závodem, úžasným pohoštěním a také přímým přenosem z biatlonového MS na plátně se opět ukázal v tom nejlepším světle a všichni slíbili, že zase další rok přijedou.