neděle 2. října 2016

Maruška Jiřičková: Moje první stovka

Ponitrianská stovka je závod zařazený do CSUT (česko-slovenský pohár v ultratrailu). A parametry o délce 107 km a 4000m nasvědčují, že to nebude lehký úkol. Start závodu je situován v Handlové a vede přes významná pohoří Vtáčnik a Velký Tribeč s cílem v Nitre.
Rekordní účast 5. ročníku čítala 240 závodníků, z toho 21 žen. Současně se jedná o jeden z kvalifikačních závodů na UTMB (Ultratrail du Mont Blanc). Limit závodu byl stanoven na 28 hodin a limit pro získání bodů pro UTMB 24 hodin.
Rozhodnutí běžet Ponitrianskou stovku padlo na poslední chvíli díky zrušenému Nezmar Ultraskymaratonu v Beskydech a tak se na cestu připojuju k mým báječným kamarádkám Verče, Andree a Dáše. Cestu nám dost protáhnou zácpy na déjedničce a tak se do Handlové dostáváme až po půlnoci. Ubytovna je i přes večerku pořád otevřená, ale výhra to teda není. Ruch neustává, neustále se trousící závodníci dělají hluk a spánek už vzdáváme. Ráno nás vítá silný déšť. No pěkně nám to začíná… 

7:00 START! Nervozita jakoby se výstřelem rozpustila, na holky ještě v klidu zavolám „tak ahoj zítra“ a vybíháme. Z Handlové mírným kopečkem stoupáme k prvnímu kontrolnímu bodu na Tri Studničky. Kontrola probíhá označením orienťáckými kleštičkami visícími na rozcestníku na kontrolní kartu, kterou neseme sebou. Ještě že jsem viděla ty před sebou, jinak bych to proběhla bez označení. Musím si dávat bacha, jinak mě čeká penalizace 3 hodiny a tak si od teď pečlivě hlídám itinerář.
Stoupání na úchvatné pohoří Vtáčnik sebou přináší vydatný déšť. Než se vydrápu nahoru, mám tak zkřehlé ruce, že mi kontrolní kartu musí procvaknout závodník dobíhající za mnou. Při seběhu už tak lije, že si dlaní dělám kšilt před očima, protože mám strach, že mi to vypláchne kontaktní čočky z očí.
Oblast Vtáčniku je prý známá výskytem medvědů, měly jsme z toho docela vítr a tak jsme ještě na poslední chvíli nakoupily v rybářských potřebách rolničky. Nevím jak ostatním, ale mě po tom slejváku přestala cinkat a tak se snažím zuby nehty udržet kohokoliv.
První velká občerstvovačka přichází ve Velkém poli. Když přibíhám, míjím vedoucí ženu, která se už vydává zpátky na trať. Mají tady spoustu dobrot. Chleba s Nutelou je nej. Taky meloun a kešu nejsou k zahození.


V denní části závodu se míjím s různými závodníky, hodně povídáme a odvádíme pozornost od prvních bolístek a známek únavy. Až do 60. km se mi to daří celkem v pohodě, ale pak se začíná projevovat stále silnější bolest kolen, na některých úsecích mám problém s orientací v terénu a nadcházející tma tomu taky nepřidává. Do toho pořád ten déšť, který z některých úseků udělal doslova bahenní lázeň.
Z obávaného pohoří Tribeč, o kterém se můžeme dozvědět, že je přezdívané jako slovenský bermudský trojúhelník díky tomu, že se tu záhadně ztratilo poměrně velké množství lidí, které už nikdy nikdo neviděl se s úlevou, ale zato značnou bolestí dostávám na občerstvovačku Remitáž, která se nachází přibližně na 90 km. Byl to s ohledem k mým kolenům hodně dlouhý a bolestivý seběh a tak kvituju, že mě čeká pořádný stoupání přes Žibricu až na Zobor. Zapínám čelovku a to je naposled na hodně dlouhou dobu, co jsem potkala živou duši.
Pro změnu se snáší déšť a hodně hustá mlha. Na stromech jsou naštěstí nastřílený reflexky, takže nemusím řešit neviditelný turistický značky. Když se po mazlavým blátě vyškrábu k rozcestníku Pod Žibricou, bláhově si myslím, že to nejhorší mám za sebou. Začíná stoupání, který se v botách bez agresivního vzorku a bez holí stává poměrně nebezpečný. Držím se všemožných kořenů, větviček i trávy, hlavně neujet. Podklad se podobá změklýmu máslu, stačí jeden chybný pohyb a jedu.
Chce se mi brečet. Nadávám na všechno možný, ale nejvíc sama sobě. Myslím na holky, kde teď asi jsou a jak se s tímhle příšerným úsekem poperou ony … a mám o ně strach. Pořád nikde nikdo. Déšť ustává, za což jsem samozřejmě ráda, ale šum deště nahrazují zvuky lesa. Praskající a padající větve, probíhající zvěř, k tomu ta příšerná mlha, no na klidu mi to fakt nepřidává.
Do prdele, co taky dělám? Co si to tu jako dokazuju? Musím někomu aspoň zavolat! Vytahuju telefon, ale zjišťuju, že signál se tady jaksi nevyskytuje. Pořád se otáčím a doufám, že uvidím světlo čelovky závodníků za mnou, ale jsem tu jen já, zvěř, duchové lesa a nevím, co ještě.
Z letargie mě vytrhne fosforový kroužek pověšený na větvi. A za ním další a další. Na zemi svítící barevná šipka. Připadá mi, že se blížím ke kosmický lodi. Všude ty barevný svítící šipky a kroužky, v mlze ostrý světlo občerstvovačky a najednou shlížím dolů na světélkující Nitru. Jsem na posledním vrcholu Zobor. Promrzlé, ale skvěle naladěné dobrovolnice se mě ptají, co si dám k pití. Odpovídám nevím. Co že si prej dám k jídlu, ale já fakt nevím! Nacpou mi banán, zalijou colou a navádí na poslední úsek.
3,5 km dlouhý krpál kamením a bahnem ani nemůžu říct, že jdu. Prostě to tak nějak opatrně slejzám, kolena už ani neohnu. Opět mám potřebu telefonovat, někoho slyšet. Přemýšlím, koho vytočím… holky nepřipadaj v úvahu, určitě mají dost práce samy se sebou. Brácha asi spí a Jirka je na kamarádově svatbě, kazit mu ji svým fňukáním nehodlám. Vytáčím tátu. Prej jestli už jsem v cíli. Když mu říkám, že mám před sebou ještě 3,5 km jásá, že už je to stejný kousek jako k babičce. Cože?? Taková dálka?? Znovu ztrácím signál a tak v rychlosti končím hovor.
Když se napojuju na asfaltku ve městě, dobíhají mě dva kluci. Jeden z nich, Vlado, zpomalí na moje tempo. Asi vypadám dost zoufale. Přemýšlím, jestli mě mohl slyšet nadávat v tom lese. Mile na mě mluví a vyhecuje k pohybu, který může zdánlivě připomínat běh a tak se dostáváme společně do cíle. Poslední zkouška bystrosti - odčipnout cíl. Na krabičku přikládám svoje hodinky. Paní od časomíry mě upozorňuje, že čip mám na druhý ruce, přesto se nepřestávám snažit čipovat těma hodinkama. Paní mi trpělivě přiloží ruku s čipem na krabičku.

Totálně zničené...
Konec. Zase se mi chce brečet, tentokrát dojetím. Chci se radovat, ale nemám na to sílu. Krátce po doběhu dostávám nádhernou skleněnou plaketu za druhé místo mezi ženami s časem 15h 09min. Holky v pohodě stihly oba limity a Andrejka se dokonce umístila na krásném osmém místě.

Mám pocit, že jsme všechny složily bobříka přežití. Ráno při snídani v Nitranské školní jídelně se dušujeme, že tohle už podstupovat v žádným případě nehodláme a plánujeme odhlášení ze všech podobných závodů. To nám vydrželo asi 2 dny, s odstupem týdne říkáme, že to bylo super a proto nás v prosinci nejspíš čeká legendární Pražská stovka .

úterý 26. července 2016

Jizerský Ultratrail by Maru

JUT je závod, na který jsem si brousila zuby už vloni, ale absolvovat se mi ho podařilo až letos. Třetí ročník sliboval to nejlepší ze dvou předchozích variant a přestože nemůžu porovnávat, troufám si říct, že ta trasa nemá chybu.

Zázemí startu i cíle je v Josefově Dole pod sjezdovkou Lucifer. Start je už v 7 hodin ráno, budík mám nařízený na pátou, ale probouzí mě špatný pocit. Otevírám oči a první co mě napadne, že dneska to bude průser. Posnídám ovoce s jogurtem, vařím si hořký čaj do camelbagu a naposled kontroluju výbavu sbalenou předchozího večera. Skáču do auta, času mám po ránu jako vždycky málo.
Když dorážím do Josefáče, už se to tu hemží závodníky. Je pěkná kosa, teploměr ukazuje 8 st., ale zpod mlhy se klube sluníčko. Dozvídám se, že přes Kamenici se brodit nebudeme, protože po uplynulých deštích je tam vody po pás. Trasa je tak na poslední chvíli v tomhle úseku pozměněna na bezpečnější variantu a oběhnutí znamená něco málo kiláčků navíc.
Moje největší předzávodní dilema bylo, zda to běžet s holemi nebo bez a tak se nechám zviklat, že prý to zvládnu bez nich. Začínáme výběhem místní sjezdovky a já najednou pochybuju, že to byl dobrý nápad. Iveta Fořtová mi hned ukazuje záda. Já se snažím zachovat chladnou hlavu a tak jí prostě rychle jdu a nehledím kolem. Na rovině mám Ivetu na dohled a při seběhu ji dotahuju.
Po úvodní sjezdovce následuje výstup na Tanvaldský Špičák a seběh Mariánských schodů. Napadá mě, že jsem tyhle schody šla vždycky jen odspoda nahoru. S Ivet běžíme víceméně spolu, máme se na dohled a já cítím, že na tu bídu ráno, se mi běží fakt skvěle.
Když dobíháme na Jizerku – druhou občerstvovačku, máme v nohách 28 km a je tam zima. Moje prsty na rukách se odbarvily do bílozelena a vůbec je necítím. Jsem na to zvyklá, mám to často. Z Jizerky vybíhám o chvilku dřív než Ivet a to je naposled, co se vidíme. Vůbec nevím, co se děje za mnou a tak se snažím držet dosavadní tempo, …zatím mi to prochází. Na Smědavě mě čeká krásné přivítání, kromě veselých dobrovolníků taky moji rodiče. Jenže není čas, Ivet se objeví každou chvíli a kdoví, jak dlouho mi to tak pěkně poběží. Loučím se a běžím dál. Konečně se začíná oteplovat a na Poledních kamenech už svítí sluníčko.
Frýdlantské cimbuří je nejen nejkrásnější část celé trasy, ale taky jsou tu zhruba 4 km neznačené trati. Organizátoři na to místo upozorňovali – žádný mlíko, orientace pouze podle turistických značek. Hmm, tak to jsem v háji – hledám to mlíko. Vracím se kus zpátky, pořád žádný mlíko. Dobíhá mě parta kluků, evidentně to tam znají a říkají, že je to ten neznačený úsek. Jo táák, nacházím „žlutou“ a běžím dál před klukama, oni za mnou a vyvedu je až na vyhlídku. (ta žlutá tam ale fakt byla ). Až do Hejnic se proto bezpečně zařazuju za ně a užívám si ty technické seběhy.

V Hejnicích už máme téměř 50 km a na nohách je to dost znát. U kostela je občerstvovačka a svatba. Ti svatebčani divně koukali a není to úplně jednoduchý mezi nima prokličkovat, když se hýbou . Tady taky dostávám první echo o tom, že Ivet není vůbec dobře a že to možná zabalí.
Z Hejnic se pouštím do nekonečného stoupání přes Ořešník a Velký Štolpich. Moc mi to nejde a moje myšlenky se stočí k těm palačinkám, co mají na občerstvovačkách. Kolik jich asi museli udělat? Kolik jich na to bylo a kolik času s tím museli strávit? No já bych u toho rozhodně stát nechtěla, to radši běžet ten JUT . Z palačinek mě probere až aplaus na Hřebínku. Koukám co se děje, u stánku všichni přítomní tleskají a volají, že jsem první holka. Fakt? Doplňuju vodu a mastím to dál.
Na Bedřichově mi hodinky ukazují 69 km a dozvídám se, že Ivet odstoupila. Zdravotní problémy jí nedovolily pokračovat. Dokonce je za mnou docela velká díra a tak si konečně dopřávám tu palačinku. Chutná božsky.
Vydávám se vstříc posledním šesti kilometrům směr Královka a Josefáč. Běžím už v klidu, nic mě nehoní. Přemýšlím, jestli se poběží po té asfaltce, ale za Prezidentskou chatou už mě mlíko navádí do lesa a já i na místech, kde to celkem dobře znám zjišťuju, že je tu vlastně krásná lesní pěšina, která mě vede až do cíle.

Cíl – jak ten oblouk najednou vypadá líp, než ráno. Čeká mě strašně milé přivítání, lidi tleskají a naproti mi jde i kamarád Roman Košťák – absolutní vítěz mužské kategorie. Jsem dojatá a přistihuju se, jak zadržuju slzy.

75 km s téměř 3000m převýšením jsem zvládla v čase 8 hodin a 58 minut a doběhla si tak pro první místo v ženské kategorii.

Pořád nevím jak je to s těma palačinkama .

¨

Fotky byly použity s laskavým svolením autora a organizátora v jedné osobě – Zdeňka Bezdíčka. Díky moc.

pátek 10. června 2016

MČR v Ultra Skymaratonu - Lysohorský čtyřlístek

Absolvovala Maruška Jiřičková:
V sobotu 4.6.2016 se v Beskydech odehrálo mistrovství ČR v Ultra Skymaratonu. Závod zařazený do Bohemia Industry Skyrunner® Czech Series 2016 s nelehkými parametry 66km/4000m prověřil nejen fyzickou, ale psychickou formu závodníka.
Z mého pohledu geniálně vymyšlená trať spočívala ve čtyřech výstupech na Lysou horu ze čtyř stran Beskyd, která při pohledu na mapu tvoří čtyřlístek. Moje obavy z toho, že se při křížení trati na Lysé pustím špatným směrem se rychle rozplynuly, protože organizace skutečně fungovala na 100%. Pro takhle dlouhou trať si závod vystačil s jedinou občerstvovačkou na Lysé hoře, která byla k dispozici při každém zdolání lístku.


Do Beskyd jsme vyrazily v pátek odpoledne s partou kamarádek. Sbalily jsme stan, spacáky a jídla asi na týden. Bylo celkem komické zjištění, že když čtyři holky vyrazí na otočku na Moravu, je třeba třikrát přeskládat kufr auta, než se ho podaří zavřít. Ale dobrá nálada panovala celou cestu a moje nervozita neměla moc šancí hlodat.


Závod startoval v sobotu v 7 hodin ráno na Armaturce.To byl dost vražedný čas, protože moje rána jsou i za běžného provozu dost chaotická. Po výstřelu se vybíhalo sjezdovkou na hřebenovku Gruň a po 15 km poprvé zdoláváme Lysou horu. Při seběhu doháním ztrátu ze stoupání, užívám si vítr ve vlasech, slunečné počasí a říkám si, jak je na tom světě krásně. Při zdolávání druhého lístku už z dálky slyším fandění kamarádek, které si Lysou daly jako výlet. Jejich povzbuzování všech závodníků mě nutí k úsměvu, i když nohy štípou jako blázen. Na občerstvovačce rychle doplním camelbag a pouštím se do třetího lístku.


Při seběhu se musím trochu krotit, protože nohy už mi nejdou tak zvednout a zakopávám o kameny. Při stoupání od nádrže Šance na mě dolehla asi největší krize. Nohy neposlouchaly, v rukách jsem neměla sílu ani na udržení holí, natož abych je byla schopna použít. Hlava se mi motala a dolehly na mě tradiční myšlenky o tom, co tam vlastně dělám a jestli by mi nebylo líp na zahradě s knížkou v ruce. Donutím se něco sníst, ale i tak si pořád připadám jako v deliriu. Na tomhle úseku jsem nabrala největší ztrátu. Po nekonečném stoupání jsem se trochu zdržela na občerstvovačce, abych se trochu vzpamatovala a do posledního lístku jsem se pustila s heslem, které uvádí sám pořadatel „čtyřikrát a dost…“.


K mému překvapení mě myšlenka na blížící se cíl probere a v posledním výběhu na Lysou už mám hlavu zase nastavenou na závod. Věděla jsem, že přibližně 300 metrů přede mnou je závodnice v mé kategorii a cítila jsem, že mi ještě zbývají síly poprat se o třetí místo. Do karet mi hrálo to, že posledních deset kilometrů bylo z kopce s posledním krátkým stoupáním na Armaturku. A tak se vzpomínkou na skvělý finiš loňské Šumavské Horské výzvy jsem to pustila. Už nebylo nač šetřit síly a když jsem konečně viděla její růžové tričko, nohy už mi jely na plné obrátky. Tempo jsem udržela a do cíle jsem doběhla s téměř  minutovým náskokem.
Ta bolest přinesla své ovoce. Doběhla jsem si pro 3. místo v kategorii -39 a celkově jako 6. žena v čase 9 hodin a 6 minut.


Velké poděkování patří Verče, Andrejce a Dáše za to, že se o mně tak skvěle staraly a že povzbuzovaly nejen mě, ale i všechny závodníky na trati. Za krásné fotky děkuji šéfovi CZSA Samovi Strakovi a Lukáši Budínskému www.sportovni-fotografie.cz.