Maruška Jiřičková: Moje první stovka

Ponitrianská stovka je závod zařazený do CSUT (česko-slovenský pohár v ultratrailu). A parametry o délce 107 km a 4000m nasvědčují, že to nebude lehký úkol. Start závodu je situován v Handlové a vede přes významná pohoří Vtáčnik a Velký Tribeč s cílem v Nitre.

Rekordní účast 5. ročníku čítala 240 závodníků, z toho 21 žen. Současně se jedná o jeden z kvalifikačních závodů na UTMB (Ultratrail du Mont Blanc). Limit závodu byl stanoven na 28 hodin a limit pro získání bodů pro UTMB 24 hodin.

Rozhodnutí běžet Ponitrianskou stovku padlo na poslední chvíli díky zrušenému Nezmar Ultraskymaratonu v Beskydech a tak se na cestu připojuju k mým báječným kamarádkám Verče, Andree a Dáše. Cestu nám dost protáhnou zácpy na déjedničce a tak se do Handlové dostáváme až po půlnoci. Ubytovna je i přes večerku pořád otevřená, ale výhra to teda není. Ruch neustává, neustále se trousící závodníci dělají hluk a spánek už vzdáváme. Ráno nás vítá silný déšť. No pěkně nám to začíná… 

7:00 START! Nervozita jakoby se výstřelem rozpustila, na holky ještě v klidu zavolám „tak ahoj zítra“ a vybíháme. Z Handlové mírným kopečkem stoupáme k prvnímu kontrolnímu bodu na Tri Studničky. Kontrola probíhá označením orienťáckými kleštičkami visícími na rozcestníku na kontrolní kartu, kterou neseme sebou. Ještě že jsem viděla ty před sebou, jinak bych to proběhla bez označení. Musím si dávat bacha, jinak mě čeká penalizace 3 hodiny a tak si od teď pečlivě hlídám itinerář.

Stoupání na úchvatné pohoří Vtáčnik sebou přináší vydatný déšť. Než se vydrápu nahoru, mám tak zkřehlé ruce, že mi kontrolní kartu musí procvaknout závodník dobíhající za mnou. Při seběhu už tak lije, že si dlaní dělám kšilt před očima, protože mám strach, že mi to vypláchne kontaktní čočky z očí.

Oblast Vtáčniku je prý známá výskytem medvědů, měly jsme z toho docela vítr a tak jsme ještě na poslední chvíli nakoupily v rybářských potřebách rolničky. Nevím jak ostatním, ale mě po tom slejváku přestala cinkat a tak se snažím zuby nehty udržet kohokoliv.

První velká občerstvovačka přichází ve Velkém poli. Když přibíhám, míjím vedoucí ženu, která se už vydává zpátky na trať. Mají tady spoustu dobrot. Chleba s Nutelou je nej. Taky meloun a kešu nejsou k zahození.

V denní části závodu se míjím s různými závodníky, hodně povídáme a odvádíme pozornost od prvních bolístek a známek únavy. Až do 60. km se mi to daří celkem v pohodě, ale pak se začíná projevovat stále silnější bolest kolen, na některých úsecích mám problém s orientací v terénu a nadcházející tma tomu taky nepřidává. Do toho pořád ten déšť, který z některých úseků udělal doslova bahenní lázeň.

Z obávaného pohoří Tribeč, o kterém se můžeme dozvědět, že je přezdívané jako slovenský bermudský trojúhelník díky tomu, že se tu záhadně ztratilo poměrně velké množství lidí, které už nikdy nikdo neviděl se s úlevou, ale zato značnou bolestí dostávám na občerstvovačku Remitáž, která se nachází přibližně na 90 km. Byl to s ohledem k mým kolenům hodně dlouhý a bolestivý seběh a tak kvituju, že mě čeká pořádný stoupání přes Žibricu až na Zobor. Zapínám čelovku a to je naposled na hodně dlouhou dobu, co jsem potkala živou duši.

Pro změnu se snáší déšť a hodně hustá mlha. Na stromech jsou naštěstí nastřílený reflexky, takže nemusím řešit neviditelný turistický značky. Když se po mazlavým blátě vyškrábu k rozcestníku Pod Žibricou, bláhově si myslím, že to nejhorší mám za sebou. Začíná stoupání, který se v botách bez agresivního vzorku a bez holí stává poměrně nebezpečný. Držím se všemožných kořenů, větviček i trávy, hlavně neujet. Podklad se podobá změklýmu máslu, stačí jeden chybný pohyb a jedu.

Chce se mi brečet. Nadávám na všechno možný, ale nejvíc sama sobě. Myslím na holky, kde teď asi jsou a jak se s tímhle příšerným úsekem poperou ony … a mám o ně strach. Pořád nikde nikdo. Déšť ustává, za což jsem samozřejmě ráda, ale šum deště nahrazují zvuky lesa. Praskající a padající větve, probíhající zvěř, k tomu ta příšerná mlha, no na klidu mi to fakt nepřidává.

Do prdele, co taky dělám? Co si to tu jako dokazuju? Musím někomu aspoň zavolat! Vytahuju telefon, ale zjišťuju, že signál se tady jaksi nevyskytuje. Pořád se otáčím a doufám, že uvidím světlo čelovky závodníků za mnou, ale jsem tu jen já, zvěř, duchové lesa a nevím, co ještě.

Z letargie mě vytrhne fosforový kroužek pověšený na větvi. A za ním další a další. Na zemi svítící barevná šipka. Připadá mi, že se blížím ke kosmický lodi. Všude ty barevný svítící šipky a kroužky, v mlze ostrý světlo občerstvovačky a najednou shlížím dolů na světélkující Nitru. Jsem na posledním vrcholu Zobor. Promrzlé, ale skvěle naladěné dobrovolnice se mě ptají, co si dám k pití. Odpovídám nevím. Co že si prej dám k jídlu, ale já fakt nevím! Nacpou mi banán, zalijou colou a navádí na poslední úsek.

3,5 km dlouhý krpál kamením a bahnem ani nemůžu říct, že jdu. Prostě to tak nějak opatrně slejzám, kolena už ani neohnu. Opět mám potřebu telefonovat, někoho slyšet. Přemýšlím, koho vytočím… holky nepřipadaj v úvahu, určitě mají dost práce samy se sebou. Brácha asi spí a Jirka je na kamarádově svatbě, kazit mu ji svým fňukáním nehodlám. Vytáčím tátu. Prej jestli už jsem v cíli. Když mu říkám, že mám před sebou ještě 3,5 km jásá, že už je to stejný kousek jako k babičce. Cože?? Taková dálka?? Znovu ztrácím signál a tak v rychlosti končím hovor.

Když se napojuju na asfaltku ve městě, dobíhají mě dva kluci. Jeden z nich, Vlado, zpomalí na moje tempo. Asi vypadám dost zoufale. Přemýšlím, jestli mě mohl slyšet nadávat v tom lese. Mile na mě mluví a vyhecuje k pohybu, který může zdánlivě připomínat běh a tak se dostáváme společně do cíle. Poslední zkouška bystrosti - odčipnout cíl. Na krabičku přikládám svoje hodinky. Paní od časomíry mě upozorňuje, že čip mám na druhý ruce, přesto se nepřestávám snažit čipovat těma hodinkama. Paní mi trpělivě přiloží ruku s čipem na krabičku.

Totálně zničené...

Konec. Zase se mi chce brečet, tentokrát dojetím. Chci se radovat, ale nemám na to sílu. Krátce po doběhu dostávám nádhernou skleněnou plaketu za druhé místo mezi ženami s časem 15h 09min. Holky v pohodě stihly oba limity a Andrejka se dokonce umístila na krásném osmém místě.

Mám pocit, že jsme všechny složily bobříka přežití. Ráno při snídani v Nitranské školní jídelně se dušujeme, že tohle už podstupovat v žádným případě nehodláme a plánujeme odhlášení ze všech podobných závodů. To nám vydrželo asi 2 dny, s odstupem týdne říkáme, že to bylo super a proto nás v prosinci nejspíš čeká legendární Pražská stovka .