středa 12. listopadu 2014

Gabriel Harangi: Seznámení s parkourem

Parkour je moderní pohybová disciplína, která začala vznikat ve Francii v osmdesátých letech minulého století. Abychom mohli seznámit čtenáře s parkourem, je nutné podat nějakou definici. Těch existuje poměrně velké množství, neboť parkour je velice individuální, i když rozhodně ne individualistická záležitost. Z pohledu zkušených sportovců je ale v tuto chvíli důležité popsat jej zejména na fyzické úrovni, tedy co člověk trénující parkour (říká se mu parkourista či traceur) vlastně dělá.

Parkour je umění rychlého, bezpečného a efektivního pohybu v našem přirozeném prostředí.

Tímto pohybem může být doslova cokoli, co lidské tělo umožňuje a díky tomu je parkour jednou z nejkreativnějších disciplín, během let vývoje ale samozřejmě již vzniklo mnoho ověřených technik a pohybů, které velice dobře fungují ve většině prostředí. Je však nutné si uvědomit, že tyto používané pohyby, které možná již znáte z médií, parkour nedefinují a jsou pouze důsledkem základních myšlenek parkouru. Pro zachování obecnosti se tedy podívejme na čtyři hlavní body, které parkour dělají tím, čím je.


1) Rychlost - Hraje roli jakéhosi cíle, v překonávání překážek totiž chceme být v konečném důsledku dobří a tedy rychlí. Ve skutečnosti obrovská část tréninku je poměrně pomalá, avšak cílem by mělo být trénované techniky zdokonalit do takové míry, abychom bylo schopní je použít s rychlostí, která může v případné krizové situaci znamenat například záchranu života.

2) Bezpečnost - Z pohledu samotných pohybů je bezpečnost to, co od nich vyžaduje každý parkourista. Zranění při tréninku je největší neúspěch, se kterým se můžeme setkat a traceuři jsou lidé, kteří si uvědomují, že každé zranění si způsobili sami a nemohou z něj vinit nikoho jiného, proto trénujeme velice opatrně a pečlivě. Výsledek takového tréninku samozřejmě může být pro netrénovaného člověka neuvěřitelný a z jeho pohledu tedy i nebezpečný, ale při správném tréninku tomu tak není.

3) Efektivita - Je snaha překonávat překážky s co nejmenší vynaloženou energií. Proto do parkouru nepatří žádná akrobacie. Mnoho parkouristů samozřejmě ovládá hodně akrobatických prvků, jejich cílem ale je jen rozšíření možností pohybového aparátu člověka.

4) Přirozené prostředí - Místo, ve kterém žijeme a všechno, co se v něm vyskytuje. Ve městě to může být cokoli od obrubníků přes zábradlí, zdi a budovy, v přírodě pak stromy, kameny, moře či hory. Často bývá opomíjen volný prostor. Na něm se sice žádného akčního pohybu nedočkáte, ale běh je první věc, kterou by měl traceur zvládnout, než se vrhne na složitější techniky.

Z tohoto vymezení je vidět, že parkour není extrémní sport, naopak je velice umírněný a podobá se spíše bojovým uměním. Jeho jediným cílem je co největší sebezdokonalení.


Jedna z věcí, která stále dělá parkour výjimečným ve světě ostatních sportů, je forma jeho předávání. Většina z nás, a rozhodně každý, kdo s parkourem začal před delší dobou, se vše, co zná, naučil sledováním komunitních videí, dříve i čtením fór či s trochou štěstí tréninkem s někým zkušenějším. Takto předané informace pak slouží pouze jako vodítko, veškeré zkušenosti si pak stejně musí vydobýt sám.

Tato skutečnost může některým lidem připadat silně demotivující. Nemůžeme si přece být jistí, že to, jak zrovna trénujeme, je přínosné. Možná by to šlo jiným způsobem rychleji nebo lépe. Není přece možné být sám svým vlastním trenérem. Určitému typu lidí ale tyto pochybnosti ani nedávají smysl. Pohyb je naprosto přirozená věc a jestliže není mým cílem soutěžit, můžu si dělat, co chci. A právě fakt, že děláme přesně to, co chceme, vede k daleko většímu zápalu a tedy i výsledkům. Atletické tréninky, na které jsem dříve chodíval, trvaly hodinu a půl pětkrát týdně a každý, kdo se jich účastnil, byl spokojený, že každý den trénuje (víkend se samozřejmě nepočítá).

Po přechodu na parkour, kde čas tréninku nebyl nikým určen a neexistovala závislost na nějaký klub, zázemí či trenéra, se můj čas strávený tréninkem zdvojnásobil a moje nadšení ztrojnásobilo. A takový je v podstatě každý parkourista. Troufám si tvrdit, že všichni ti, kteří trénují již delší dobu, zažili něco podobného, když uviděli první video a v tu chvíli věděli, že parkouru se budou věnovat po zbytek života.


V dnešní době již existuje mnoho profesionálních organizací zabývajících se učením parkouru a předáváním jeho myšlenek. Ty se ale nijak neoddělují od naší rozsáhlé komunity, jejíž sdílnost a ochota pomáhat ostatním je opravdu nevídaná. Ano, za vedení tréninků požadují peníze, ale žádný z nich se nestal trenérem, aniž by před tím několik let trénoval jen pro sebe a ostatním pomáhal zadarmo a na to nikdo nezapomíná. Díky tomu má kdokoli možnost přijet doslova kamkoli na světě, setkat se s místními parkouristy a může si být jistý, že se mu dostane vřelého přijetí. Nejspíše se okamžitě spřátelí, ostatní jej provedou po místních tréninkových lokalitách a tři z pěti lidí mu nabídnou místo k přespání. Přece nebude platit za hotel, když přijel trénovat. A taková je opravdu nálada na všech trénincích, s čímž jsem se v životě nikde jinde nesetkal. Je až neuvěřitelné, jak může společná činnost vést k takové sounáležitosti.

Kdokoli má možnost s tréninkem začít a díky dnešním sociálním sítím je velice jednoduché najít další traceury a jít si s nimi zatrénovat. Je to zkušenost, kterou doporučuji každému, i kdyby parkour nebyl jeho vysněnou disciplínou. Je úžasné setkat se s lidmi, kteří dělají tak vágně definovanou činnost a přitom si rozumí, jakoby spolu vyrůstali.

Žádné komentáře:

Okomentovat