Rock Point Horská výzva 24 hodinovka Kouty – Dlouhé stráně

Člověk chce stále posouvat svoje limity

S tímhle heslem jsme se asi přihlásili s Maruškou Jiřičkovou (čerstvou členkou Craft teamu!) na HV24. Týden před startem jsem byl, ale rozhodnutý účast zrušit a v klidu dokončit sezónu, Maruška brala antibiotika a já jsem už 14 dní také nic nedělal, protože mě dostihla asi únava z předešlého programu …
Telefonoval jsem Marušce a oznámil jí, že účast zrušíme a k mému údivu jsem se dověděl, že to snad nemyslím vážně a že se strašně těší. Po chvilce přemlouvání jsem si říkal: "Dobře, bude to nerozum, ale aspoň zjistíme o čem ten závod je."
Propozice mluvily jasně -24 hodin běhu, jedno kolo 14 kilometrů, nutnost nastoupat 1000 metrů a v cestě jak nahoru, tak hlavně směrem zpět, černá sjezdovka a sjezdový bikepark !!!
Času nebylo mnoho, ale přece jenom, o závodě jsme oba dost přemýšleli. Vyrazili jsme hned druhý den na Bedřichov do krámku Gabči a Ivana Šmausových,  bylo potřeba koupit a hlavně vyzkoušet nové zbraně na sjezdovku – boty pro orientační běžce Inov-8 OROC ( jsou to boty s hřeby ) a Maruška musela nafasovat nové oblečení od Craftu – tedy funkční, ale hlavně ….( je to ženská – musí to ladit :-D )
Boty jsme šli proběhnout a nezklamaly, konstrukce je skvělá – hroty přesahují špunty jen lehce, ale pokud se zatíží – hrot se zakousne do podkladu – skvělá věc!! ( byl jsem na sjezdovce při závodě nadšený, soupeři jako by stáli).
Přípravy mohly pokračovat, když nemáme natrénováno, nesmíme aspoň nic zanedbat.  Ve spřátelené jablonecké restauraci Cross Country nám majitel Míra Tomeš navařil skvělý vývar z mladého býčka, nakoupili jsme v jednom z čínských krámků pravý zelený čaj, zajel jsem za přáteli do cyklistického klubu KC Kooperativa SG a zapůjčil trenažér na kolo a doma vzal silničku…

Do doběhu okruhu je potřeba svaly "vytočit", proto trenažér.

Proto než se dostanu k samotnému závodu, patří dík – Mirek „tygřík“Tomeš – restauratér a skvělý kuchař, Míla „Hološák“ Hollosi a Pavla Havlíková – trenér a čerstvá vicemistryně v cyklokrosu, Tomáš „Mech“ Machač – autopůjčovna Ford a největší dík patří mému synovi Honzovi, který se o nás celou dobu závodu skvěle staral a podílel se nemalou měrou na výsledku.

Příprava čaje v množství větším než obvyklém.

Na startu se sešla slušná skupinka šílenců, ze začátku nelze ani rozeznat kdo běží štafetu a kdo je jednotlivec, s Maruškou jsme se dohodli, že první kolo poběžím já (naši největší soupeři jak později zjistíme, asi zvolili lepší taktiku – do prvního úseku nasadili ženu). Začátek mě překvapil, tempo odpovídalo asi tak 10kilometrovému závodu, držel jsem se zuby nehty v první pětce a přemýšlel, jestli okolo mě běží zkušení matadoři a nebo nemají páru o závodě jako já :-) .
Myšlenka, že další kolo už běží Maruška a že druhá polovina okruhu bude z kopce, mě držela ve slušném tempu.

Zatejpováni = připraveni.

Po prvním kole jsem měl pocit jako na 1000 miles, je to opravdu těžký závod a cíl je tak strašně daleko, ale po doběhnutí není zas tolik času přemýšlet. Je potřeba zaběhnout systém, kterého se budeme držet. Proto hurá do apartmánu, přezout, do bot dát vysoušeč (Maruška myslela na detaily). Sednu si na kolo a diskutuji s Honzou co jíst ... dostávám vývar a poroučím si těstoviny s javorovým sirupem a horký zelený čaj, prostě vše co tělo potřebuje. Kontrola odstupu v průběžném pořadí na internetu a pomalu konec odpočinku, je potřeba se opět připravit na předávku.

Co se honilo Marušce v prvním kole v hlavě? (tedy pokud nefotila nádhernou přírodu)
I když jsem se na závod hrozně těšila, čím víc se blížil, tím víc jsem pochybovala o tom, zda podstoupit takový závod po mých zdravotních problémech. A jestli jsem trochu nepřestřelila. 
Na závod jsme odjeli s tím, že si jedeme zkusit (hlavně tedy já, protože Jarda už má za sebou mnohem náročnější akce) co závod v běhu na 24 hodin obnáší a nebudeme ho nijak hrotit (v překladu to znamená alibi, kdyby to náhodou nedopadlo :-)).
Po dohodě Jarda vystartoval jako první z dvojice a ve mně v tu dobu byla už jen malá dušička. 
Když jsem přebrala svou první štafetu a vyběhla, nervozita ze mě spadla, i když kopec vypadal dost děsivě. První kolo jsem si vyloženě užila, počasí bylo jako objednané a jelikož v této fázi už byli závodníci „rozcouraní“ neměla jsem pocit, že musím někoho honit a dokonce jsem si v jedné stoupací pasáži dovolila udělat fotku (tu jsem měla v plánu Jardovi zatajit, jestliže by nás měla připravit o lepší umístění cca do 2 minut :-)).
Když jsem vyběhla k horní nádrži Dlouhých strání, došlápl mi na paty náš největší soupeř. Lanařila jsem ho, že by jako kamarád mohl běžet se mnou a chvíli si povídat, ale on se jen pousmál, že prý musí běžet, tak já začala kalkulovat….. a závodit.

(Ne)utajená fotka.

Ze závodu se stala stresující přetahovaná. Bylo jasné, že pokud se chceme udržet na stupních, je potřeba pořád pracovat, natrénováno sice nemáme, ale věřil jsem od začátku, že v hlavě na tak dlouhý závod máme. Pokud člověk absolvuje Craft 1000 miles, jen těžko najde závod, který by mohl vzdát. A moje parťačka je stejný typ :-). Za polovinou závodu, když se do cesty závodníkům postavila nejenom tma, ale i neprostupná mlha, jsme se dostali na vedoucí pozici a vše vypadalo super. Vyhrát nejtěžší 24 hodinovku v Čechách, to by bylo něco – honilo se mi hlavou.

Noční předávka.

Jak to vnímala Maruška?
Naši největší konkurenti měli v první části závodu náskok, který jsme každým kolem stahovali o 1-2 minuty. Každé kolo, kdy byl na trati Jarda, jsem visela na monitoru, propočítávala průběžné pořadí a začínala věřit, že pokud udržíme tempo, odvezeme si zlato z dvojic. Na jedno z nejtěžších kol jsem vyrazila 15 minut po půlnoci. I když už jsme trať znali nazpaměť, přes mlhu v první třetině trati nebylo vůbec znát, kde se zrovna nacházíme. Díky tomu jsem si zbytečně zaběhla a ztratila tolik cenné minuty. 
Momentů, kdy jsem si říkala, že tohle je fakt poslední kolo a víc už nedám, bylo několik. Hlavou se mi honilo všechno a nic. Myšlenky typu  „co když mi vyplivne čelovka?“ „ Hlavně nespadni a nic si nezlom“. „Hele, už mě nebolí pata,…ale sakra, zase se ozvalo koleno“, dokázal zahnat zvláštní pocit, nebo snad i strach z absolutního ticha, černočerné tmy, samoty…
Zkrátka, největší boj se odehrával v hlavě. 

Ráno mi začalo ubírat síly, časy jsme sice drželi přibližně stejné, ale začal jsem počítat kolik ještě okruhů do konce a to bylo jasné, že už není kde brát. Po mém předposledním okruhu už mě nohy bolely tak strašně, že jsem si vlezl do sprchy a sprchoval je ledovou vodou. Bolest sice ustoupila, ale jak jsem zjistil, síla v nohou už není. Bylo potřeba získat co největší náskok do posledního kola. Maruška zaběhla naprosto úžasně a poprvé udržela naše jediné konkurenty v mixech za zády a teď přišla práce pro mě, získat aspoň 15 minut náskoku …. Bohužel, nebylo z čeho brát …. věděl jsem, že na sjezdovce získám, ale rozeběhnout mírnější úseky nešlo. Na předávce byl náskok 11 minut.

Z pohledu Marušky…
Každý návrat na okruh byl těžší a těžší a chtělo se mi na něj čím dál míň (přesněji řečeno, už vůbec). Po každém kole jsem si dala sprchu a převlékla se do suchého oblečení. Honza mi připravil jídlo a já se jakžtakž došourala k notebooku, abych zkontrolovala vývoj závodu, pak jsem si chvíli lehla na záda a nohy si opírala o zeď se zdánlivým pocitem, že mi aspoň trochu odpuchnou. 
Do posledního kola jsem se vydávala s velkým sebezapřením, venku už zase krásně svítilo sluníčko, ale energii jsem si z něj vzít nedokázala. 

Myslel jsem si, že je to málo! Výhoda muže v posledním úseku byla u soupeřů. Ale doufal jsem a nervózně se jenom převlékl a šel naproti.

Maruščino poslední kolo
V posledním kole i několika předchozích jsem už trpěla stihomamem a stále se otáčela, kdy mě dožene náš  jediný soupeř. Stalo se tak mnohem dřív, než jsem čekala. Když mě míjel, už jsem mu neříkala, ať si se mnou jako kamarád povídá…já ho totiž vlastně ani hned nepoznala. Když mi zmizel před třetí občerstvovačkou, došlo mi, že je rozhodnuto.

Bylo dobojováno. Krásné celkové třetí místo a druhé ve smíšených dvojicích, mužské zůstaly daleko za námi a jak jsem četl na FB, Maruška prostě běžela jako pořádný chlap :-).

Dovětek
Je zvláštní, že ačkoliv člověk opravdu sotva leze, kulhá a myslí si, že tohle už nerozchodí, nakonec v sobě najde sílu a vyvine pohyb, který se stále ještě podobá běhu. Tělo zvládne opravdu hodně, jen tu hlavu je třeba donutit ke spolupráci.
Prohlášení, že tohle už fakt nikdy nepodstoupíme (protože zdraví a rozum máme jenom jeden) nám vydrželo celé dva dny… :-)

2. místo - jak jinak...