JUT
je závod, na který jsem si brousila zuby už vloni, ale absolvovat
se mi ho podařilo až letos. Třetí ročník sliboval to nejlepší
ze dvou předchozích variant a přestože nemůžu porovnávat,
troufám si říct, že ta trasa nemá chybu.
Zázemí
startu i cíle je v Josefově Dole pod sjezdovkou Lucifer. Start
je už v 7 hodin ráno, budík mám nařízený na pátou, ale
probouzí mě špatný pocit. Otevírám oči a první co mě
napadne, že dneska to bude průser. Posnídám ovoce s jogurtem,
vařím si hořký čaj do camelbagu a naposled kontroluju výbavu
sbalenou předchozího večera. Skáču do auta, času mám po ránu
jako vždycky málo.
Když
dorážím do Josefáče, už se to tu hemží závodníky. Je pěkná
kosa, teploměr ukazuje 8 st., ale zpod mlhy se klube sluníčko.
Dozvídám se, že přes Kamenici se brodit nebudeme, protože po
uplynulých deštích je tam vody po pás. Trasa je tak na poslední
chvíli v tomhle úseku pozměněna na bezpečnější variantu
a oběhnutí znamená něco málo kiláčků navíc.
Moje
největší předzávodní dilema bylo, zda to běžet s holemi nebo
bez a tak se nechám zviklat, že prý to zvládnu bez nich.
Začínáme výběhem místní sjezdovky a já najednou pochybuju, že
to byl dobrý nápad. Iveta Fořtová mi hned ukazuje záda. Já se
snažím zachovat chladnou hlavu a tak jí prostě rychle jdu a
nehledím kolem. Na rovině mám Ivetu na dohled a při seběhu ji dotahuju.
Po
úvodní sjezdovce následuje výstup na Tanvaldský Špičák a
seběh Mariánských schodů. Napadá mě, že jsem tyhle schody šla
vždycky jen odspoda nahoru. S Ivet běžíme víceméně spolu,
máme se na dohled a já cítím, že na tu bídu ráno, se mi běží
fakt skvěle.
Když
dobíháme na Jizerku – druhou občerstvovačku, máme v nohách
28 km a je tam zima. Moje prsty na rukách se odbarvily do bílozelena
a vůbec je necítím. Jsem na to zvyklá, mám to často. Z Jizerky
vybíhám o chvilku dřív než Ivet a to je naposled, co se vidíme.
Vůbec nevím, co se děje za mnou a tak se snažím držet dosavadní
tempo, …zatím mi to prochází. Na Smědavě mě čeká krásné
přivítání, kromě veselých dobrovolníků taky moji rodiče.
Jenže není čas, Ivet se objeví každou chvíli a kdoví, jak
dlouho mi to tak pěkně poběží. Loučím se a běžím dál.
Konečně se začíná oteplovat a na Poledních kamenech už svítí
sluníčko.
Frýdlantské
cimbuří je nejen nejkrásnější část celé trasy, ale taky jsou
tu zhruba 4 km neznačené trati. Organizátoři na to místo
upozorňovali – žádný mlíko, orientace pouze podle turistických
značek. Hmm, tak to jsem v háji – hledám to mlíko. Vracím
se kus zpátky, pořád žádný mlíko. Dobíhá mě parta kluků,
evidentně to tam znají a říkají, že je to ten neznačený úsek.
Jo táák, nacházím „žlutou“ a běžím dál před klukama,
oni za mnou a vyvedu je až na vyhlídku. (ta žlutá tam ale fakt
byla ). Až do Hejnic se
proto bezpečně zařazuju za ně a užívám si ty technické
seběhy.
V Hejnicích
už máme téměř 50 km a na nohách je to dost znát. U kostela je
občerstvovačka a svatba. Ti svatebčani divně koukali a není to
úplně jednoduchý mezi nima prokličkovat, když se hýbou .
Tady taky dostávám první echo o tom, že Ivet není vůbec dobře
a že to možná zabalí.
Z Hejnic
se pouštím do nekonečného stoupání přes Ořešník a Velký
Štolpich. Moc mi to nejde a moje myšlenky se stočí k těm
palačinkám, co mají na občerstvovačkách. Kolik jich asi museli
udělat? Kolik jich na to bylo a kolik času s tím museli
strávit? No já bych u toho rozhodně stát nechtěla, to radši
běžet ten JUT . Z palačinek
mě probere až aplaus na Hřebínku. Koukám co se děje, u stánku
všichni přítomní tleskají a volají, že jsem první holka.
Fakt? Doplňuju vodu a mastím to dál.
Na
Bedřichově mi hodinky ukazují 69 km a dozvídám se, že Ivet
odstoupila. Zdravotní problémy jí nedovolily pokračovat. Dokonce
je za mnou docela velká díra a tak si konečně dopřávám tu
palačinku. Chutná božsky.
Vydávám
se vstříc posledním šesti kilometrům směr Královka a Josefáč.
Běžím už v klidu, nic mě nehoní. Přemýšlím, jestli se
poběží po té asfaltce, ale za Prezidentskou chatou už mě mlíko
navádí do lesa a já i na místech, kde to celkem dobře znám
zjišťuju, že je tu vlastně krásná lesní pěšina, která mě
vede až do cíle.
Cíl
– jak ten oblouk najednou vypadá líp, než ráno. Čeká mě
strašně milé přivítání, lidi tleskají a naproti mi jde i
kamarád Roman Košťák – absolutní vítěz mužské kategorie.
Jsem dojatá a přistihuju se, jak zadržuju slzy.
75
km s téměř 3000m převýšením jsem zvládla v čase 8
hodin a 58 minut a doběhla si tak pro první místo v ženské
kategorii.
Pořád
nevím jak je to s těma palačinkama .
¨
Fotky
byly použity s laskavým svolením autora a organizátora
v jedné osobě – Zdeňka Bezdíčka. Díky moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat