Recenze bot CRAFT V175 Lite

V jednoduchosti je síla, aspoň takhle mě v minulosti inspiroval pan Tomáš Baťa při přemýšlení a modelování prvních skic novým modelů obuvi. Stejnou filosofii zvolil také tým designérů v Craftu při návrhu historicky první běžecké boty ze své produkce. Snoubí se zde typicky skandinávská střídmost, konzervativnost, elegance a smysl pro maximální funkčnost.

Ten požadavek vytvořit běžeckou botu z dílny Craftu přišel tak trochu náhodou. Craft dlouhodobě podporuje švédský národní XC tým a odsud poprvé zazněl požadavek na běžeckou botu. Když pak začal Craft podporovat švédský a norský atletický svaz, bylo jasno…

Charakter střídmosti a konzervativnosti už byly zmíněny a prolínají se také celým produktem. Přece jen se tu ale najde jeden primát. VIBRAM megagrip.

Craft je prvním výrobcem silniční obuvi, který přichází s touhle outdoorovou lahůdkou do silničního prostředí. Decentní, zónovaný vzorek nabízí parádní přilnavost na tvrdém povrchu od betonu, přes asfalt až po mokré kočičí hlavy. Využití této boty v trailu, třeba i lehkém, je velký kompromis.

Mezipodešev, která má v každé běžecké botě zajistit komfort, tlumení a ochranu chodidel, je zde složena ze 4 dílů.

Celkové parametry mezipodešve předurčují využití boty pro pravidelné běžce a běžkyně. Výška mezipodešve v patě je 18 mm, výška mezipodešve ve špičce pak 12 mm, odpovídající drop tedy 6 mm. Díl mezipodešve, na který je nalepena podešev má lehce tvrdší směs, která má zajistit stabilitu, má výbornou tvarovou paměť, ale nečekejte zde žádné pronační výztuhy. Na tento pak navazuje tenčí a tvarově výraznější díl mezipodešve vyrobený z lehce měkčí směsi, který navyšuje komfort a lépe splývá s tvarem chodidel. Ve střední části je polymerový klínek, který má lépe spojit tyto dva hlavní prvky mezipodešve, a výrazně tak přispívá k optimální torzní tuhosti celé mezipodešve, od jejího středu. Pod příčnou klenbou, je vložen poslední, 2 mm vysoký díl z termoplastického polyurethanu, který navyšuje komfort pod příčnou klenbou v odrazové fázi běhu. Celá konstrukce mezipodešve zůstává neutrální.

Svršek boty je napnut na středně širokém kopytě. Tvar kopyta, podle kterého je bota vyráběna, celkem věrně kopíruje současný průměrný anatomický tvar chodidel evropské populace. Sendvič nylonového ripstopu a kvalitní prodyšné podšívky nabízí výbornou materiálovou pevnost. Díky zesílení termoplastickými výztuhami podél celého obvodu přední části svršku, která ve spodní nártové části a v kotníkovém hrdlu navazuje na nebývale pevné šněrování, je docíleno výborné stabilitě svršku. Tuto stabilitu také významně podporuje externí plastový opatek. Vysoká pevnost materiálů byla zmíněna, na druhou stranu je potřeba poznamenat, že díky pevným materiálům je lehce snížena prodyšnost. Parametry prodyšnosti a pevnosti svrškového materiálu jsou bohužel na opačných stranách osy.

Vnitřní lůžko paty boty je nebývale polstrováno. Balzám na paty, papučky, prostě jeden z prvních, okamžitě viditelných benefitů této boty. Fixace kotníku v botě je vyřešena vystřihnutím a prodloužením posledních dírky šněrování, které tak tvoří jakýsi „zámek“, který velmi citlivě, ale stabilně ukotví nárt v botě a přitom zůstává plně zachována hybnost kotníku. Při zašněrování boty pak leží smyčka na tomto „zámku“ a suk zašněrované boty natlačí na nárt. Komfortu zde pochopitelně přispívá také celkem masivní konstrukce jazyka.

Komu je tato bota určena? Sám Craft vytváří nějakou obecnou kategorii „pravidelný běžec/běžkyně, neutrální došlap, váha 60-85 kg, silnice, objem do půlmaratonu. Po reálných zkušenostech můžu konstatovat, že tohle zařazení +- odpovídá. Kdo zná funkčnost Craftu v kategorii prádlo, běžecké, cyklistické a běžkařské oblečení, bude příjemně překvapen také funkčností běžecké boty. Udržení této mantry bylo také cílem. V podstatě jedinou zásadní výtku, kterou je důležité zmínit je parametr nižší prodyšnosti.

Celkové hodnocení

Hodnotící kritéria

    1 základ

    2 kompromisní řešení

    3 neurazí/nenadchne

    4 výborné

    5 bezkonkurenční

A video na závěr...

Maruška Jiřičková: Moje první stovka

Ponitrianská stovka je závod zařazený do CSUT (česko-slovenský pohár v ultratrailu). A parametry o délce 107 km a 4000m nasvědčují, že to nebude lehký úkol. Start závodu je situován v Handlové a vede přes významná pohoří Vtáčnik a Velký Tribeč s cílem v Nitre.

Rekordní účast 5. ročníku čítala 240 závodníků, z toho 21 žen. Současně se jedná o jeden z kvalifikačních závodů na UTMB (Ultratrail du Mont Blanc). Limit závodu byl stanoven na 28 hodin a limit pro získání bodů pro UTMB 24 hodin.

Rozhodnutí běžet Ponitrianskou stovku padlo na poslední chvíli díky zrušenému Nezmar Ultraskymaratonu v Beskydech a tak se na cestu připojuju k mým báječným kamarádkám Verče, Andree a Dáše. Cestu nám dost protáhnou zácpy na déjedničce a tak se do Handlové dostáváme až po půlnoci. Ubytovna je i přes večerku pořád otevřená, ale výhra to teda není. Ruch neustává, neustále se trousící závodníci dělají hluk a spánek už vzdáváme. Ráno nás vítá silný déšť. No pěkně nám to začíná… 

7:00 START! Nervozita jakoby se výstřelem rozpustila, na holky ještě v klidu zavolám „tak ahoj zítra“ a vybíháme. Z Handlové mírným kopečkem stoupáme k prvnímu kontrolnímu bodu na Tri Studničky. Kontrola probíhá označením orienťáckými kleštičkami visícími na rozcestníku na kontrolní kartu, kterou neseme sebou. Ještě že jsem viděla ty před sebou, jinak bych to proběhla bez označení. Musím si dávat bacha, jinak mě čeká penalizace 3 hodiny a tak si od teď pečlivě hlídám itinerář.

Stoupání na úchvatné pohoří Vtáčnik sebou přináší vydatný déšť. Než se vydrápu nahoru, mám tak zkřehlé ruce, že mi kontrolní kartu musí procvaknout závodník dobíhající za mnou. Při seběhu už tak lije, že si dlaní dělám kšilt před očima, protože mám strach, že mi to vypláchne kontaktní čočky z očí.

Oblast Vtáčniku je prý známá výskytem medvědů, měly jsme z toho docela vítr a tak jsme ještě na poslední chvíli nakoupily v rybářských potřebách rolničky. Nevím jak ostatním, ale mě po tom slejváku přestala cinkat a tak se snažím zuby nehty udržet kohokoliv.

První velká občerstvovačka přichází ve Velkém poli. Když přibíhám, míjím vedoucí ženu, která se už vydává zpátky na trať. Mají tady spoustu dobrot. Chleba s Nutelou je nej. Taky meloun a kešu nejsou k zahození.

V denní části závodu se míjím s různými závodníky, hodně povídáme a odvádíme pozornost od prvních bolístek a známek únavy. Až do 60. km se mi to daří celkem v pohodě, ale pak se začíná projevovat stále silnější bolest kolen, na některých úsecích mám problém s orientací v terénu a nadcházející tma tomu taky nepřidává. Do toho pořád ten déšť, který z některých úseků udělal doslova bahenní lázeň.

Z obávaného pohoří Tribeč, o kterém se můžeme dozvědět, že je přezdívané jako slovenský bermudský trojúhelník díky tomu, že se tu záhadně ztratilo poměrně velké množství lidí, které už nikdy nikdo neviděl se s úlevou, ale zato značnou bolestí dostávám na občerstvovačku Remitáž, která se nachází přibližně na 90 km. Byl to s ohledem k mým kolenům hodně dlouhý a bolestivý seběh a tak kvituju, že mě čeká pořádný stoupání přes Žibricu až na Zobor. Zapínám čelovku a to je naposled na hodně dlouhou dobu, co jsem potkala živou duši.

Pro změnu se snáší déšť a hodně hustá mlha. Na stromech jsou naštěstí nastřílený reflexky, takže nemusím řešit neviditelný turistický značky. Když se po mazlavým blátě vyškrábu k rozcestníku Pod Žibricou, bláhově si myslím, že to nejhorší mám za sebou. Začíná stoupání, který se v botách bez agresivního vzorku a bez holí stává poměrně nebezpečný. Držím se všemožných kořenů, větviček i trávy, hlavně neujet. Podklad se podobá změklýmu máslu, stačí jeden chybný pohyb a jedu.

Chce se mi brečet. Nadávám na všechno možný, ale nejvíc sama sobě. Myslím na holky, kde teď asi jsou a jak se s tímhle příšerným úsekem poperou ony … a mám o ně strach. Pořád nikde nikdo. Déšť ustává, za což jsem samozřejmě ráda, ale šum deště nahrazují zvuky lesa. Praskající a padající větve, probíhající zvěř, k tomu ta příšerná mlha, no na klidu mi to fakt nepřidává.

Do prdele, co taky dělám? Co si to tu jako dokazuju? Musím někomu aspoň zavolat! Vytahuju telefon, ale zjišťuju, že signál se tady jaksi nevyskytuje. Pořád se otáčím a doufám, že uvidím světlo čelovky závodníků za mnou, ale jsem tu jen já, zvěř, duchové lesa a nevím, co ještě.

Z letargie mě vytrhne fosforový kroužek pověšený na větvi. A za ním další a další. Na zemi svítící barevná šipka. Připadá mi, že se blížím ke kosmický lodi. Všude ty barevný svítící šipky a kroužky, v mlze ostrý světlo občerstvovačky a najednou shlížím dolů na světélkující Nitru. Jsem na posledním vrcholu Zobor. Promrzlé, ale skvěle naladěné dobrovolnice se mě ptají, co si dám k pití. Odpovídám nevím. Co že si prej dám k jídlu, ale já fakt nevím! Nacpou mi banán, zalijou colou a navádí na poslední úsek.

3,5 km dlouhý krpál kamením a bahnem ani nemůžu říct, že jdu. Prostě to tak nějak opatrně slejzám, kolena už ani neohnu. Opět mám potřebu telefonovat, někoho slyšet. Přemýšlím, koho vytočím… holky nepřipadaj v úvahu, určitě mají dost práce samy se sebou. Brácha asi spí a Jirka je na kamarádově svatbě, kazit mu ji svým fňukáním nehodlám. Vytáčím tátu. Prej jestli už jsem v cíli. Když mu říkám, že mám před sebou ještě 3,5 km jásá, že už je to stejný kousek jako k babičce. Cože?? Taková dálka?? Znovu ztrácím signál a tak v rychlosti končím hovor.

Když se napojuju na asfaltku ve městě, dobíhají mě dva kluci. Jeden z nich, Vlado, zpomalí na moje tempo. Asi vypadám dost zoufale. Přemýšlím, jestli mě mohl slyšet nadávat v tom lese. Mile na mě mluví a vyhecuje k pohybu, který může zdánlivě připomínat běh a tak se dostáváme společně do cíle. Poslední zkouška bystrosti - odčipnout cíl. Na krabičku přikládám svoje hodinky. Paní od časomíry mě upozorňuje, že čip mám na druhý ruce, přesto se nepřestávám snažit čipovat těma hodinkama. Paní mi trpělivě přiloží ruku s čipem na krabičku.

Totálně zničené...

Konec. Zase se mi chce brečet, tentokrát dojetím. Chci se radovat, ale nemám na to sílu. Krátce po doběhu dostávám nádhernou skleněnou plaketu za druhé místo mezi ženami s časem 15h 09min. Holky v pohodě stihly oba limity a Andrejka se dokonce umístila na krásném osmém místě.

Mám pocit, že jsme všechny složily bobříka přežití. Ráno při snídani v Nitranské školní jídelně se dušujeme, že tohle už podstupovat v žádným případě nehodláme a plánujeme odhlášení ze všech podobných závodů. To nám vydrželo asi 2 dny, s odstupem týdne říkáme, že to bylo super a proto nás v prosinci nejspíš čeká legendární Pražská stovka .

Jizerský Ultratrail by Maru

JUT je závod, na který jsem si brousila zuby už vloni, ale absolvovat se mi ho podařilo až letos. Třetí ročník sliboval to nejlepší ze dvou předchozích variant a přestože nemůžu porovnávat, troufám si říct, že ta trasa nemá chybu.

Zázemí startu i cíle je v Josefově Dole pod sjezdovkou Lucifer. Start je už v 7 hodin ráno, budík mám nařízený na pátou, ale probouzí mě špatný pocit. Otevírám oči a první co mě napadne, že dneska to bude průser. Posnídám ovoce s jogurtem, vařím si hořký čaj do camelbagu a naposled kontroluju výbavu sbalenou předchozího večera. Skáču do auta, času mám po ránu jako vždycky málo.

Když dorážím do Josefáče, už se to tu hemží závodníky. Je pěkná kosa, teploměr ukazuje 8 st., ale zpod mlhy se klube sluníčko. Dozvídám se, že přes Kamenici se brodit nebudeme, protože po uplynulých deštích je tam vody po pás. Trasa je tak na poslední chvíli v tomhle úseku pozměněna na bezpečnější variantu a oběhnutí znamená něco málo kiláčků navíc.

Moje největší předzávodní dilema bylo, zda to běžet s holemi nebo bez a tak se nechám zviklat, že prý to zvládnu bez nich. Začínáme výběhem místní sjezdovky a já najednou pochybuju, že to byl dobrý nápad. Iveta Fořtová mi hned ukazuje záda. Já se snažím zachovat chladnou hlavu a tak jí prostě rychle jdu a nehledím kolem. Na rovině mám Ivetu na dohled a při seběhu ji dotahuju.

Po úvodní sjezdovce následuje výstup na Tanvaldský Špičák a seběh Mariánských schodů. Napadá mě, že jsem tyhle schody šla vždycky jen odspoda nahoru. S Ivet běžíme víceméně spolu, máme se na dohled a já cítím, že na tu bídu ráno, se mi běží fakt skvěle.

Když dobíháme na Jizerku – druhou občerstvovačku, máme v nohách 28 km a je tam zima. Moje prsty na rukách se odbarvily do bílozelena a vůbec je necítím. Jsem na to zvyklá, mám to často. Z Jizerky vybíhám o chvilku dřív než Ivet a to je naposled, co se vidíme. Vůbec nevím, co se děje za mnou a tak se snažím držet dosavadní tempo, …zatím mi to prochází. Na Smědavě mě čeká krásné přivítání, kromě veselých dobrovolníků taky moji rodiče. Jenže není čas, Ivet se objeví každou chvíli a kdoví, jak dlouho mi to tak pěkně poběží. Loučím se a běžím dál. Konečně se začíná oteplovat a na Poledních kamenech už svítí sluníčko.

Frýdlantské cimbuří je nejen nejkrásnější část celé trasy, ale taky jsou tu zhruba 4 km neznačené trati. Organizátoři na to místo upozorňovali – žádný mlíko, orientace pouze podle turistických značek. Hmm, tak to jsem v háji – hledám to mlíko. Vracím se kus zpátky, pořád žádný mlíko. Dobíhá mě parta kluků, evidentně to tam znají a říkají, že je to ten neznačený úsek. Jo táák, nacházím „žlutou“ a běžím dál před klukama, oni za mnou a vyvedu je až na vyhlídku. (ta žlutá tam ale fakt byla ). Až do Hejnic se proto bezpečně zařazuju za ně a užívám si ty technické seběhy.

V Hejnicích už máme téměř 50 km a na nohách je to dost znát. U kostela je občerstvovačka a svatba. Ti svatebčani divně koukali a není to úplně jednoduchý mezi nima prokličkovat, když se hýbou . Tady taky dostávám první echo o tom, že Ivet není vůbec dobře a že to možná zabalí.

Z Hejnic se pouštím do nekonečného stoupání přes Ořešník a Velký Štolpich. Moc mi to nejde a moje myšlenky se stočí k těm palačinkám, co mají na občerstvovačkách. Kolik jich asi museli udělat? Kolik jich na to bylo a kolik času s tím museli strávit? No já bych u toho rozhodně stát nechtěla, to radši běžet ten JUT . Z palačinek mě probere až aplaus na Hřebínku. Koukám co se děje, u stánku všichni přítomní tleskají a volají, že jsem první holka. Fakt? Doplňuju vodu a mastím to dál.

Na Bedřichově mi hodinky ukazují 69 km a dozvídám se, že Ivet odstoupila. Zdravotní problémy jí nedovolily pokračovat. Dokonce je za mnou docela velká díra a tak si konečně dopřávám tu palačinku. Chutná božsky.

Vydávám se vstříc posledním šesti kilometrům směr Královka a Josefáč. Běžím už v klidu, nic mě nehoní. Přemýšlím, jestli se poběží po té asfaltce, ale za Prezidentskou chatou už mě mlíko navádí do lesa a já i na místech, kde to celkem dobře znám zjišťuju, že je tu vlastně krásná lesní pěšina, která mě vede až do cíle.

Cíl – jak ten oblouk najednou vypadá líp, než ráno. Čeká mě strašně milé přivítání, lidi tleskají a naproti mi jde i kamarád Roman Košťák – absolutní vítěz mužské kategorie. Jsem dojatá a přistihuju se, jak zadržuju slzy.

75 km s téměř 3000m převýšením jsem zvládla v čase 8 hodin a 58 minut a doběhla si tak pro první místo v ženské kategorii.

Pořád nevím jak je to s těma palačinkama .

¨

Fotky byly použity s laskavým svolením autora a organizátora v jedné osobě – Zdeňka Bezdíčka. Díky moc.