V Zermattu se závodilo na třech distancích, a to půlmaraton, maraton a jen o tři a půl kilometru delší ultramaraton s převýšením téměř 2000 m, který jsme měli v plánu pokořit i my.
Na cestu za sobotním závodem jsme se vydali už ve čtvrtek večer a odjezdu překvapivě předcházely celkem poklidné přípravy. Oblečení jsem tradičně zabalila pro všechny možné varianty počasí a pro jistotu ještě něco navíc. Stejně jsem pojala i přípravu jídla na cestu i pobyt, takže jsem v kuchyni strávila víc času jak na Vánoce, abych polovinu zase přivezla zpět a následně vyhodila :-(. Trénink vzhledem ke zranění za moc nestál a od posledního závodu jsem jezdila jen na kole.
Samotná cesta nám přinesla zážitek v podobě vláčku na Furce, na který jsme se i s autem „nalodili“ a asi půlhodinová jízda tunelem nám tak výrazně zkrátila cestu přes klikatící se Furka Pass. Do St. Niklaus jsme dorazili v pátek kolem poledne a rovnou jsme se vydali vyzvednout startovní čísla a obhlédnout start. V tu dobu se už městečko hemžilo běžci všech barev i národností v reprezentačních dresech a atmosféra předvídala velkou událost. Když jsme se chystali nastoupit do auta a zajet se po dlouhé cestě ubytovat do asi 10 km vzdáleného Grächenu, kde jsme měli zamluvený penzion, zahlédl Jarda auto s libereckou espézetkou, a tak na ně v rámci náhle pocítěného krajanství horlivě zamával. Shodou okolností to byli známí z obce vzdálené jen několik kilometrů od Jablonce a byli ubytovaní i ve stejném penzionu. Společně jsme tak vyrazili vláčkem obhlédnout trasu a cíl. Cestovat vláčkem a zubačkou od St. Niklaus až po Gornergrat bylo možné v rámci celého závodního víkendu na startovní číslo, které jsme vozili s sebou, což se ukázalo jako nesmírně praktické.
Gornergrat je cílová stanice nejen zubačky, ale i ultramaratonu a nachází se ve výšce 3089 m.n.m. Už samotná jízda nabízela skvostné výhledy, ale když jsme nahoře vystoupili, byli jsme naprosto uneseni zasněženými vrcholky alp, kde jako pán hor čněl obrovský Matterhorn.
Je sobota a nervozita nás vzbudila dřív než budík. Rychlá sprcha a snídaně. Naposledy zkontrolovat obsah batohu, který musíme odevzdat k převozu do cíle a jde se na věc. V 7:00 jsme odjeli svozovým autobusem z Grächenu do St. Niklaus, místa startu. Tam už se to hemžilo závodníky jako velké mraveniště. Z některých diskutujících skupinek je slyšet čeština, a tak se s některými dáváme do řeči, seznamujeme se, sdělujeme si dojmy a očekávání ze závodu, který mnoho z nás absolvuje poprvé. Vzhledem k tomu, že občerstvovačky jsou rozmístěny ve vzdálenosti 2-4 km a jsou skvěle vybaveny od ionťáku, přes energetické gely a tyčinky až po vývar, rozhodli jsme se běžet na lehko a nebrat sebou žádné další závaží v podobě lahve s vodou a podobně. Start je plánovaný na 8:35 hodin a 5 minut před námi startují „eliťáci“, mezi nimiž jsme potkali i Zuzku Krchovou, a tak jsme jí v rychlosti popřáli hodně štěstí.
Teploměr už před startem hlásil něco kolem 26°C a start samotný nabral téměř 15 minut zpoždění, takže než jsme vyběhli, už jsme se řádně propekli. Moderátorka opakovaně upozorňovala na nutnost dodržování pitného režimu, protože nás čekal opravdu parný den.
Startovní výstřel doprovázela živá hudba a za burácení fandících jsme vyběhli. Jarda běžel chvíli se mnou a když naznal, že moje tempo je až příliš rozvážené, vystřelil lovit do přednějších pozic. První občerstvovací stanice byla na pátém kilometru a já s obavou očekávala, kdy se ozvou moje stále nedoléčené záněty okostic. To, čeho jsem se však nejvíc obávala, ale nebyl zdaleka ten největší problém. Na šestém kilometru mě začalo bolet koleno, které se po dlouhé době ozvalo už na Horské výzvě v Krkonoších, a tak, ač velmi nerada, jsem slupla balíček poslední záchrany v podobě prášku na bolest, abych závod vůbec dokončila. Prvních zhruba 21 km až do Zermattu byl jen mírně zvlněný terén, na kterém se dal nahnat pěkný čas. Z Zermattu už ale začalo stoupání, které s úlevou přivítalo hlavně moje koleno.
Teploměr už tou dobou hrdě hlásil třicet stupňů a já na každé občerstvovačce využila houbiček namočených ve studené vodě, abych se aspoň trochu zchladila. Jednu na sebe vyždímat hned, druhou vzít ještě na cestu, mezi tím zakousnout banán a hlavně napít.
Atmosféra na některých úsecích trati je přímo fantastická. Spousta fandících, kteří volali jména právě probíhajících závodníků. „Go Marí go“ slyšela jsem od spousty z nich a bylo to dojímavě povzbudivé. I mezi závodníky panovala dobrá nálada a ohleduplnost. S některými jsem prohodila pár slov, a když jsem zakopla o kořen, další na mě zezadu volal, abych byla opatrná a ptal se, jestli jsem v pořádku.
Na přibližně 32. km na mě na jedné z občerstvovaček mával Jarda, a tak už jsme zbytek závodu absolvovali spolu. Stoupání bylo čím dál náročnější, o to krásnější výhledy se nám ale otevíraly. Každý výškový metr byl hodně znát nejen na nás, ale i na ostatních závodnících. Pro mě byly nejhorší asi poslední 4 kilometry před cílem. Slunce pražilo a na skalnatých kopcích se před ním nebylo kde schovat. Nacházeli jsme se v nadmořské výšce kolem 2500 m a mě už se pěknou chvíli motala hlava, což u mě při dlouhých bězích není nic neobvyklého, tentokrát jsem však chvílemi doslova chytala balanc. O to víc jsem pak byla ráda, že se mnou běží Jarda, nesoucí osvěžující mokrou houbičku ukořistěnou na poslední občerstvovačce a pocit, že až to se mnou řízne, bude první pomoc hned po ruce, mě trochu uklidnil.
Posledních 100 metrů před cílem, už bylo slyšet burácení fanoušků a hudba - to nám znovu začalo vlévat krev do žil. Do cíle jsme s vypětím všech sil doběhli po 6 hodinách a 13 minutách. Přivítání takové, že každý se cítil jako vítěz a gratulace organizátorů a finisherská medaile na krku mne vážně dojala. Setkání v cíli s ostatními Čechy a sdílení bezprostředních dojmů a zážitků ze závodu je jedna z věcí, která mě na tom všem baví.
Když jsme se trochu vzchopili, vydali jsme se zpět do cílové stanice maratonu na Riffelberg, kde na nás čekaly naše batohy a nacházelo se tu i zázemí sprch. Po nutné hygienické zastávce jsme dále pokračovali zpět do Zermattu, kde probíhalo vyhlašování vítězů ultramaratonské trati.
Následující den ráno jsme zabalili a vyrazili na zpáteční cestu směr Česko, kterou jsme si tentokrát nezkracovali tunelem, ale vyjeli jsme na Furka Pass se zastávkou na ledovci, která rozhodně stojí za to. A protože i neděle byla stejně tak parná jako závodní sobota, malou zajížďku jsme udělali i k Bodamskému jezeru, kde jsme se aspoň na chvilku zchladili.
Domů jsme si přivezli nejen finisherskou medaili a tričko, ale hlavně spoustu zážitků a zkušeností.
A jak jsme vlastně obstáli?
Jarda: 189. celkem, v kategorii M40 36. místo
Maruška: 29. celkem, v kategorii F30 12. místo
Žádné komentáře:
Okomentovat