Po prvním vítězném závodě v Jeseníkách jsme byli plni očekávání, ale i obav. Na startu už potkáváme známé tváře. Je zajímavé porovnání, kdy ještě vloni byl člověk anonymní blázen, který se pouští do neznáma a užívá si krásnou atmosféru …
Protože je tento závod docela blízko od Jablonce n. N. kde žijeme, byl jsem si závěrečnou část závodu proběhnout. Až budou docházet síly, je dobré vědět, do čeho jdete.
Parťačku stále trápí přetrvávající zdravotní problémy, proto není určitě příprava taková, jak by si člověk představoval, jenomže co je ideální. Moje příprava znamenala 72 kilometrový závod minulou sobotu na koloběžce Extrém Bike Most – 6 hodin tvrdé práce v terénu a je jasné, že jsem se ještě nedostal do ideální formy.
Start za pět minut půlnoc má atmosféru. Ze začátku je to již známý boj o pozice, kdo vydrží. Mně se běží úžasně, nejraději bych se držel kluků vepředu, ale Maruška mne usměrňuje, že nás čeká ještě spousta práce a že není kam spěchat. Vím, že má pravdu. Nejradši bych letěl, ale na těchto závodech je důležité poslouchat nejenom svoje tělo, ale naslouchat i parťákovi, jak na tom je. Je to prostě malá týmová soutěž!
Až na první občerstvovačku ve Špindlu běžíme dle mého názoru skvěle. Do té doby byl jeden ženský pár před námi, ale v seběhu jsme jim utekli. (ještě je budeme párkrát potkávat a jsou to kupodivu také naši soupeři... Maruška by ráda byla první ženou v cíli - bude to tvrdá práce).
Začíná se opět stoupat, mám představu, že až nad Labskou boudu si moc neodpočineme.
Bylo příjemné překvapení, že za Labskou, cca ve 3 hodiny ráno už vypínáme čelovky a otvírají se nám krásné výhledy, svítání, panoramata…
U Špindlerovky to vypadá, že jsme se děvčat snad zbavili a další ze soupeřů v mixech nejsou nikde vidět. Pro mě však přichází strašné stoupání údolím Bílého Labe. Před vrcholem se kolem nás přeženou děvčata z ženského páru a co hůř, na Luční je z ničeho nic další mix pár. Snažíme se rychle zmizet, ale je jasné, že cítí kořist. Dvacet kilometrů do cíle a máme je cca 50 metrů za zády a nejdou setřást. Z kopce do Pece sice utečeme i ženskému páru, ale je to jen dočasné.
Přichází poslední kopec nahoru, na Růžohorky. Jdeme naplno, ale rozestup mezi námi druhým mixem je stále 50-80 metrů – je to možná víc psychologický boj, než že by měl někdo víc sil. Opět se přes nás přežene jedna z vedoucího dívčího páru, nahoře se opře o strom a pobaveně komentuje „to jsem zvědavá, jak tenhle souboj dopadne“, parťačka ji asi vytuhla, protože do cíle už je nevidíme.
Začíná poslední dlouhé klesání po asfaltu. Před 14 dny jsem si to tu proběhnul a je jasné, že už není na co čekat. Cvaknul si nás druhý mix a všichni čtyři už běžíme společně. Probíhá společenská konverzace o všem možném, ale myslím, že všem v hlavě straší myšlenka co s tím? Jak se soupeřů zbavit? Nebylo to ani tak o tom, kdo komu cukne, ale o tom, kdo zpomalí, protože tempo bylo na hranici možností nás všech! Najednou soupeři chtějí něco probrat a zařadí se za nás, náskok je během chvilky dobrých 200 metrů a pro nás povzbuzení – máme je – po 60 kilometrech a cca 8 hodinách běhu to vypadá, že se láme chleba.
Je tu poslední občerstvovačka – do cíle cca 5 km, jsme na odchodu z ní a soupeři zrovna doběhli a blahopřejí nám k vítězství. Otázkou je, jestli jim opravdu došly síly, nebo jenom čekají na šanci.
Poslední kilometry jsou opravdu utrpení, slunce pálí, asfalt bolí a v zádech máme stále soupeře. 200 metrů běh, 20 metrů chůze – je to boj, ale teď už nejde povolit :-)
Cíl znamená hlavně vysvobození !!! Radost – úleva – štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat