pondělí 19. října 2015

Šumavské zlato, které rozhodně nebylo zadarmo

Horská výzva – 4. Závod Šumava v podání Marušky Jiřičkové a Jardy Jisla

V pátek 9. října odstartoval poslední závod seriálu Horské výzvy v Železné Rudě na Šumavě a k třešničce na dortu se dal přirovnat právě tenhle, protože se svými 75 km to byl ten nejdelší z celého seriálu.
Už několik dní předem jsme dost bedlivě sledovali počasí a přáli si, abychom tentokrát moc nezmokli, protože teploty se podle předpovědi měly pohybovat jen několik stupňů nad nulou. Cestou se počasí měnilo jako na apríla a místy ani stěrače moc nestíhaly. Před příjezdem do Železné Rudy se ale naštěstí umoudřilo a večer jsme mohli počítat hvězdičky.
Jarda mi ještě pár dní před odjezdem hlásil, že se ho pořád drží lehká viróza, já se naopak pochlubila tím, že mě snad za celou letošní sezónu konečně nic nebolí a těšila se, že si užiju poslední velký závod bez obav. Co přijde tentokrát… Jó, kdybych jen tušila.


Po prezentaci jsme se šli uklidit do hospody, dát si naposledy něco lehkého k snědku a pak už jen zpátky k autu sbalit batohy a definitivně vymyslet co na sebe. Já to trochu podcenila a tak jsem si půjčila Jardovy cyklistické návleky, do kterých jsem mu za dalších dvacet minut udělala díru, protože jsem se při rozběhu ve tmě přerazila o patník. Tímto se mu za ně ještě jednou omlouvám. No nic, karamboly máme snad vybrané.
Start je dost ostrý, s tím jsme už ale počítali. A protože jsme se chtěli zkusit prokousat absolutním pořadím seriálu co nejvíc dopředu, zkusili jsme mít lídry závodu na dohled co možná nejdéle. (pro lepší představu - přirovnejte si jezevčíka, co si dovoluje na rotvajlera, když se jako mix chceme držet dvojice Kříž+Štantejský).
Tenhle pokus nám samozřejmě dlouho nevydržel, ale přesto se držíme v první pětce. U mě se objeví problém s hadičkou od camelbagu která nesaje, protože jsem ji nejspíš pořádně nedocvakla a tak se zasekáváme na opravě. Následuje opět problém s camelem – tentokrát mi pro změnu teče po zádech čaj. Když jsem ho sundala, zjistili jsme, že se jen koupu ve vlastním potu. Jarda drží tempo a já za ním vlaju se střídavými pocity tepla a zimy. Neběžíme úplně podle představ, ale před mixovými a ženskými dvojicemi držíme slušný náskok.
Tenhle závod byl trasován hodně po asfaltu a na nohách je to dost znát. Prvních možná 25 km ostrého běhu na nich zanechává první stopy a my už nedočkavě vyhlížíme lesní cesty a kopec. Mezitím se snesla hustá mlha, nebylo vidět na krok a my doufali, že nezakufrujeme stejně jako v Krušných horách. Cestou toho moc nenamluvíme. Já jsem ráda, že to udýchávám a Jarda je ponořen do svých myšlenek.
Když jsme se prokousávali možná 50. kilometrem, zaslechneme za námi ženský hlas. V hlavě mírná panika a čekáme tým KrušnoHolek, za námi se ale objeví neznámá mixová dvojice a vnitřní panika roste. Trochu nás to nakopne a tak přidáváme do kroku, uděláme si náskok možná 200 m, ale vzápětí jsou zase za námi. Já cítím, že tohle tempo zbývajících 25 km nemůžu vydržet, protože už teď mám třas a slabost v nohách. Na poslední občerstvovačce se vůbec nezdržujeme a bereme si jídlo a kelímek s pitím na cestu, abychom neztráceli cenné vteřiny. Stoupáme na poslední kopec Pancíř, prudký moc není, ale táhne se jako týden. Nahoru do kopce si nás servírují jako na zlatém podnose, při seběhu si je podáváme zase my.


Do cíle pořád pekelně daleko, nohy na padrť, celková slabost, hlava stávkuje a tvrdí, že ty dva už nemůžeme dotáhnout. Nic moc kombinace. Jarda jede jako stroj. Přemýšlím, o čem přemýšlí a on přitom analyzuje. Před vrcholem, když už jsme tuhle neznámou dvojku neměli ani na dohled jsme věděli, že naše šance už může být jen v technickém seběhu. Na Pancíři jsme to trochu rozdýchali, na kousku asfaltového seběhu jsme promluvili nohám do duše a když jsme už na lesní cestě znova dýchali soupeřům na záda, pustili jsme to, co to šlo. Pal to! Pal to! Slyšela jsem řvát před sebou kolegu a tak jsme to pálili, co nám znovu objevené síly stačily, a já se jen modlila, abych nezakopla o kořeny a nepřipravila se tak o všechny zuby.


A pálili jsme to asi fakt ostře, protože na tomhle 5 km seběhu jsme nakonec dali soupeřům pět a půl minuty. Do cíle jsme doběhli na hranici totálního vyčerpání, zato s obrovskou úlevou a šťastní, že jsme to nevzdali a zabojovali.
75 km s převýšením 2500 m jsme zdolali za 8 hod. a 40 min. a vybojovali tak další 1. místo v mixech.


8. listopadu nás v rámci outdoorového festivalu OBZORY v Praze, čeká ještě slavnostní vyhlášení seriálu, kde jsme v absolutním pořadí vybojovali neuvěřitelné 2. místo.


Všechno hezké ale jednou končí a nám je najednou líto, že seriál Horské výzvy je u konce. Za tu dobu jsme poznali spoustu skvělých a zajímavých lidí, které budeme chtít potkávat dál nejen na závodech.




1 komentář:

  1. Jarda s Marií se prostě našli, a je z nich nadčasový pár !!!! Velký obdiv a gratulace oběma, a pevné zdraví i nadále :-)
    Jana

    OdpovědětSmazat